Na jeho začátku zklamání a zmar, kdy chtěl svoji pět let trvající misi zabalit a vrátit se domů. V jeho průběhu se však začalo všechno obracet. V nižší zámořské soutěži začal hrát, bodovat. V play-off patřil k důležitým postavám a sáhl si i na pohár pro vítěze AHL.
A po létě? Jeho sen se dokonal. Naskočil do NHL v týmu Columbusu Blue Jackets a ve svém 23. startu v nejslavnější hokejové soutěži světa se poprvé trefil za záda brankáře. A zaskvěl se i v úterý večer, kdy si připsal asistenci při výhře 4:3 na Bostonem.
Brzy uplyne rok 2016. Jaký pro vás byl?
Určitě to byl přelomový rok. Už jsem se dostal do věku, ve kterém by pro mě nebylo jednoduché, kdybych zůstával na farmě, a bylo by strašně těžké se pak někdy do NHL prokousat. Tím, že se mi povedl závěr loňské sezony a probojoval jsem se do ligy přes kemp, se to zlomilo.
Mohl jste si přát ještě víc než to, co se vám letos splnilo?
Asi ne. Tohle byl velký rok v mojí kariéře a hrozně důležitý, protože jinak bych se asi musel vrátit do Evropy.
V červnu jste vyhrál Calder Cup. Na podzim jste naskočil do NHL, dal jste už dva góly. Co z toho byl pro vás nejsilnější zážitek?
Je těžké něco vybrat. Vypíchnout jeden okamžik. Musím říct, že nejsilnějším zážitkem je pro mě celá ta cesta za prvním zápasem v NHL a za prvním gólem. To všechno je to nejvíc, co může člověk prožít.
Teď počítám, že nemáte na mysli cestu autobusem na stadion...
Ne, to samozřejmě ne. (směje se) Myslím to všechno, co člověk musel prožít, aby se do NHL dostal. Ten start a ten gól, to je pak takové zadostiučinění.
Cesta, o které mluvíte, začala v zámoří už v roce 2011. Bylo těžké čekat tak dlouho na šanci?
Bylo to hrozně těžké. V roce 2011 jsem sem přišel a nečekal jsem, že bych se hned probojoval do NHL. Musel jsem jít postupnými kroky. S tím jsem počítal. Říkal jsem si, že dva roky odehraju v juniorce a pak že bych měl šanci. Popravdě jsem nečekal, že bych další tři roky strávil na farmě. Taky už jsem to chtěl párkrát zabalit a vrátit se do Evropy. Zkusit se dostat do reprezentace a zkusit se prodrat do NHL jinou cestou. Ale nakonec jsem se loni rozhodl to ještě jeden rok vydržet.
Kdy jste to chtěl zabalit nejvíc? Neurazte se, ale koukal jsem na statistiky a bodů nebylo moc.
Začalo to hned druhý rok. Byl jsem na farmě ve Springfieldu. Začal jsem výborně, hrál jsem v první lajně, dělal jsem body, ale uzdravili se hráči v Columbusu, další šli na farmu a byl jsem posunutý do čtvrté lajny. Přestal jsem bodovat, trochu se trápil a začal jsem přemýšlet, jestli se nevrátit do Evropy. Ale pak jsem si řekl, že co by za to ostatní hráči dali za tu šanci, co mám já. A podobná situace nastala zase třetí rok v Clevelandu v týmu Lake Erie Monsters. Znovu jsem hrál víc. Dělal jsem body a pak přišel zase starší hráč a já byl odsunutý do čtvrté lajny. On se pak naštěstí rozhodl skončit s kariérou. Já se posunul výš a zase jsem začal bodovat. A nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Vyhráli jsme Calder Cup. V závěru minulé sezony jsem měl ohromné štěstí, ale na druhou stranu jsem měl ohromnou smůlu na to, že jsem dlouho nedostával pořádnou příležitost.
Jaké bylo tohle léto, když jste odjížděl bojovat o pozici? Před starty minulých sezon jste říkal: Chtěl bych se dostat do NHL, už je na to čas. V srpnu jsem od vás slyšel něco ve smyslu: Zkusím to, dám tomu všechno, ale velkou šanci nevidím. Nepomohl právě tenhle přístup, kdy jste se odprostil od toho tlaku dostat se do NHL?
Určitě to tak je. Podobné to bylo v minulé sezoně, kdy jsem moc nehrál a chtěl to v půlce zabalit. Pak jsem si ale řekl, že to nějak dohraju. A tím ten tlak ze mě spadnul a začal jsem hrát líp. To mi pomohlo a do kempu jsem šel s tím, že to zkusím, dám do toho 100 procent, a když to nevyjde, dám se jinou cestou.
Často slyším o tom, jak se v kempu mladí hráči chodí dívat na nástěnku, jestli jsou v sestavě na další zápas, jestli je tam jejich jméno. Měl jste to podobné?
Je to strašné. Po každém zápase letíte domů letadlem a vidíte trenéra, jak jde uličkou, a vidíte, že si bude volat kluky a oznamovat jim, že končí. Nebo po tréninku kouč jede za hráčem a říká mu, aby se za ním zastavil. Takhle to fakt sledujete. Je to velmi stresující, protože vidíte trenéra přicházet a hodnotíte, jestli se na vás dívá, nebo nedívá, a přemýšlíte, jak to bude. On nakonec projde kolem vás a vy si odfrknete a spadne vám kámen ze srdce.
Ve finále je tedy při kempu nejlepší, když si vás nikdo nevšímá?
V podstatě to tak je. Dá se říct, že na začátku kempu mi asistent trenéra řekl, že mám šanci se ukázat. Že na to mám, ať jim zamotám co nejvíc hlavu a ať jim to rozhodnutí co nejvíc znesnadním. A to bylo jediné, co se mnou promluvili za celý kemp. A že jsem se dostal do týmu, jsem se dozvěděl až z článků na internetu. Takže ano. Ve finále asi bylo lepší, že si mě nikdo moc nevšímal.
Pojďme ještě k té cestě. Konkrétně na ten první zápas. Jaká vůbec byla?
Hráli jsme doma proti Chicagu. Už v pondělí jsem se dozvěděl, že jsem se dostal do sestavy, a hráli jsme v podstatě až ve čtvrtek. Takže jsem čekal, jestli tam zůstanu, nebo ne. Až ve čtvrtek jsem měl jasno, že v sestavě zůstanu a zápas odehraju. Bylo to taky trochu stresující, protože první dva zápasy jsem byl jen na tribuně. Tohle byl můj třetí zápas v sezoně.
Počítám, že naplněnou halu a bouřlivé prostředí jste znal i z AHL, zvlášť když jste hráli finále. Měl jste trému?
Rozdíl v atmosféře není. Spíš v tom, co vy cítíte. Přeci jen je to NHL. Sníte o tom celý život, a než vkročíte do zápasu, je vždycky těžké si představit, jaký to bude. Měl jsem štěstí, že jsem hrál s dobrými spoluhráči. Starší mi to usnadnili. Cítil jsem se hodně nervózní a bylo tam z mojí strany hodně respektu, jak vůči spoluhráčům, tak i protihráčům.
A když se vám pak později podařilo vstřelit první gól a halou znělo: Střelcem je Lukáš Sedlák. Byl to ten pravý splněný sen?
Jo, přesně tak. Na ten moment jsem si hrál s tenisákem před barákem. Na to, že dám gól v NHL. Byl to splněný sen, jen je škoda, že jsem na něj čekal tak dlouho.
Hrajete, sbíráte body a hlavně Columbusu se daří. To je asi teď důležité, ne?
Je to tím pro mě jednodušší. Tým vyhrává a já se nemusím tolik strachovat, že se bude točit sestava. V jiné situaci bych třeba neměl tolik zápasů. Můžu být klidnější, že i když udělám chybu, tak máme na to, abychom to obrátili.
Bavili jsme se o končícím roce 2016. Před námi je ten další. Jaký by měl být?
To je těžké. Teď se mi splnil sen. Uvidím, jak budu hrát do konce sezony a jestli se mi podaří podepsat další kontrakt, nebo co bude dál. Ale je to jenom hokej. Já si hlavně přeju, abych měl spokojenou rodinu, aby byli všichni zdraví. To je to nejdůležitější.
