Prošedivělý démon John Brophy s oblibou na střídačce hulákal na své hochy: „Sejmi ho, ať skončí na vozíku!“ V přípravě je učil, jak správně soupeře seknout pod koleno a do ledvin, aby ho to co nejvíc bolelo. V jeho mluvě se nejčastěji vyskytovala slovíčka „fuck“, „shit“ či „bastard“.
Ostří seržanti Terry Crisp a Marc Crawford nadávali českým mladíkům, kteří se v devadesátých letech do zámoří vydali za zářivým snem, do „zasr.ných komunistů“.
Mnozí koučové v National Hockey League se dříve nechovali k podřízením jako osvícení šéfové s přirozenou autoritou.
Prostě je šikanovali - zvlášť nováčky a přivandrovalce zpoza oceánu.
Vůbec byla jiná doba. Na ledě zuřily hromadné bitky. Za drtivé údery ramenem či loktem do hlavy, po nichž se otřesené oběti kolikrát sotva dopotácely do šatny, rozhodčí neudělovali tresty. V dlouho zakonzervovaném prostředí působili Evropané a hráči tmavší barvy kůže jako vetřelci.
Byť po pádu komunistických režimů v Sovětském svazu a Československu v kanadských a amerických arénách chvíli doznívala studená válka, kluby se vrhly na bohatá ložiska dosud jen málo těženého talentu.
Čím dál častěji najímaly Rusy, Čechy, Slováky, ale i Švédy a Finy. Šikovnost převládala nad tvrdostí. Kličky, narážečky a blafáky přestaly být vzácností. Pravidla se zpřísňovala. Současná NHL je rychlejší, kultivovanější, čistší, bezpečnější, otevřenější. Podobně jako celé lidstvo spěje od barbarských zvyků k propracovanému řádu.
V posledních týdnech se ovšem z říše zapomenutí vykradly na veřejnost neblahé stíny minulosti. Nejlépe placený kouč Mike Babcock duševně trýznil švédského útočníka Johana Franzena.
Jeho někdejší kumpán Bill Peters spílal nigerijskému rodákovi Akimu Aliuovi za pouštění „negerské“ hudby v šatně, kopl do zad českého obránce Michala Jordána, jinému borci dal pěstí. Podobně brutálně napadal hráče zmíněný Crawford.
Vyrojila se svědectví mužů postižených neurvalostmi - v rozhovorech, přes sociální sítě. I v hokeji se vzedmulo hnutí MeToo. Babcock byl už před jeho začátkem propuštěn z Toronta za špatné výsledky, Peters v Calgary sám požádal o uvolnění, Crawforda v Chicagu prozatímně odstavili. Nešlo jen o pár udání, o jejich povahách a manýrách se v zákulisí dobře vědělo.
Vlevo Bill Peters, vpravo Mike Babcock.
Padala i jiná jména, prošetřovaly se další události. Chvilku se zdálo, že se situace zvrhne stejně jako v případě sexuálního obtěžování. Že se základní myšlenka ztratí a pokroutí v příboji takřka bezvýznamných či absurdních stížností.
Staromilci lamentovali: Bože, kam až liga klesla? Budeme teď snad trenéry kamenovat za použití několika nespisovných slov v říjnu 1992?
První na ráně. Svědectví Martina Ručinského o koučích v NHL |
Zprvu rychle se zvedající vlna se však zase zklidnila. Nekoná se hon na čarodějníky. Vypadá to, že převládl rozum. Zásadní prohřešky nemají nikomu projít, ale na dřívější kauzy je též radno pohlížet s vědomím odlišnosti tehdejšího prostředí. „Leccos jsme si vytrpěli, ale taková byla doba,“ říká bývalý útočník Martin Ručinský.
NHL zavedla linku, na níž lze šikanu - i anonymně - hlásit. Kluby stejně v poslední době angažují spíš demokratické kouče než drsné diktátory. V arénách přesto dál pění vášně, křičí se, žádá se kázeň a dřina. Je každopádně dobře, že se o Petersovi a spol. mluvilo. Aby hokej zůstal hrou pro chlapy, nepotřebuje aroganci a buranství.
