Dnes slaví sedmdesátiny a je to kultovní postava dějin klubu s indiánem ve znaku, který byl založen už v roce 1926. Kapitán. Rekordman. Vynálezce.
Všech 22 sezon své kariéry strávil v Chicagu, nyní je jejich oficiálním reprezentantem. S podobnou vášní, s níž bojoval na ledě, teď přeje svým následovníkům Keithovi, Toewsovi či Kaneovi.
"Jsem na tuhle partu vážně pyšný," citovala jej před časem stránka nhl.com. "Víte, co se mi na těch chlapcích líbí? Že to umějí s pukem. Že ho jen nenahazují dopředu. Podrží ho a zkoušejí něco vymyslet. A ještě se mi zamlouvá, že drží pohromadě. Používají slovo my místo slova já. Chodí na společné večeře stejně jako kdysi my."
Slovák? Kanaďan? Nebo Američan?Mikita se narodil v době "slovenského štátu", emigroval z Československa, reprezentoval Kanadu a žije v Americe. Ač zpívá americkou hymnu s rukou na srdci, Slováci si ho přivlastňují. V roce 2004 od nich dostal státní vyznamenání. A velmi ho to dojalo. |
Právě Mikita s kanonýrem Bobbym Hullem a gólmanem Glennem Hallem naposledy dotáhl Blackhawks ke Stanley Cupu. Bylo to na jaře 1961. Před 49 lety. Žádný klub v NHL nečeká na pohár tak dlouho.
Američan z Liptova
Letos jsou hokejisté z třetího nejlidnatějšího města USA k triumfu docela blízko. V semifinále dvakrát vyhráli v San Jose a jen dvě vítězství jim chybějí k postupu do finále. Mikitovi dělají radost. Je z něj hrdý obyvatel Chicaga.
Američan. Přitom se jako Stanislav Gvóth narodil ve slovenské obci Sokolče (20. května 1940), která později zmizela pod hladinou nádrže Liptovská Mara. Po válce, těsně po nástupu komunistů, se jeho rodiče rozhodli k zásadnímu kroku.
Matčin bratr Joe, který žil v Kanadě, adoptoval osmiletého Stana a ještě jednu vzdálenou příbuznou a vzal je s sebou z Československa do města St. Catharines, ležícího kousek od Niagarských vodopádů.
Tam se kluk pod novým příjmením Mikita naučil hrát hokej. Snášel nadávky od starousedlíků, pro něž byl drobný přistěhovalec bůhvíodkud snadným terčem. Stan zuřil a zlost si vybíjel i na ledě.
Ještě když vstoupil do NHL, rozdával rány a často pykal na trestné. Jednou mu však žena vyprávěla, jak se jejich dcera při sledování zápasu ptala: "Mami, proč taťka tak často sedí, zatímco ostatní hrajou?" Mikita se zastyděl a celkem rychle se proměnil v hokejového gentlemana, za což později sbíral trofeje.
Vařil hokejku jako špagety
Individuálních cen získal hodně, stal se legendou. Měl v sobě něco ze slovanské hravosti a nápaditosti, vytvářel spoluhráčům spoustu šancí. Ještě dlouho zůstane rekordmanem klubu v počtu zápasů – 1 394 a bodů – 1 467 (541+926). Místo ve sportovním dějepise mu však náleží i za činnost vynálezce. To on jako první používal zahnutou čepel hokejky a mezi prvními nosil přilbu.
S tou holí to bylo tak: "Při tréninku se mi nalomila čepel. Zasekla se ve škvíře u dvířek na střídačku a někdo do mě strčil. Křupla, ohnula se, ale konec úplně neupadl. Měl jsem s sebou jedinou hokejku a zbývalo ještě 15 minut tréninku. Nechtělo se mi jít po schodech do kabiny pro jinou. Naštvaně jsem s ní napálil puk do mantinelu a hned jsem cítil, že to letí jinak. Pak jsem si začal čepele ohýbat záměrně. Nahříval jsem je, vařil jsem je jako špagety. A zbytek už znáte…"
K přilbě přišel následovně: "Měl jsem několik zranění hlavy. Střela mi natrhla ucho, naštěstí mi ho zase přišili. Jindy mi Douglas z Toronta málem přerazil hokejku o temeno. Načež mi konečně došlo, že bych si mohl začít chránit nejdůležitější část svého těla. Nechal jsem si vyrobit helmu a ta mě následně ušetřila spousty bolehlavů."
Vítej zpět, Stane
Za předchozího vedení klubu zůstával v ústraní. Nezvali ho na zápasy, pomíjeli slavnou tradici klubu. Až po smrti podivínského majitele Billa Wirtze se leccos změnilo. V březnu 2008 byli Mikita a Hull oficiálně přivítáni zpět do klubu.
Při velkolepém ceremoniálu před utkáním se San Jose se jim prezident John McDonough poklonil: "Ti dva reprezentují vše, co je skvělé na našem týmu. To oni stvořili jeho zlatou éru." V poslední době se Mikitovi konečně dostává úcty, jakou si za věrnost a oddanost Blackhawks zaslouží.
Dvě sličné dívky ho před prvním zápasem sezony vedly do arény po červeném koberci jako celebritu. Ale ještě větší radost by mu udělali Toews a spol., kdyby konečně prolomili chicagské prokletí a po 49 letech dosáhli na pohár.
