„I teď si občas pobrečím,“ přiznává pohnutě jeho bratr Josef, o čtyři roky starší. Kadaňský rolbař, taky hokejista, kterého emigrace sourozence ovlivnila hned dvakrát. Táta, bývalý reprezentant, mu možnost utéct zatrhl, a po bratrově tajné akci ho vyhodili z Vítkovic. „Nevyčítám mu to, on byl top, postaral se o nás.“ Klíma v niterné zpovědi vypráví o Petrově životě i smrti a své hokejové cestě.
Když jste se dozvěděl o úmrtí bratra, jak jste reagoval?
Bulel jsem jak želva. A pořád jsem tomu nevěřil. Dva dny předtím jsem s ním mluvil a byl v pohodě. Najednou mi zavolala jeho přítelkyně, když jsem byl v práci na zimáku: Pepo, brácha umřel! Já na ní, ať si nedělá legraci. Chudák máma, tu jsme museli držet. Vylízala se z toho holka, mamce je 88 let. Drží se. Chodíme za ní na barák každý den se ségrou, aby nebyla sama. Tři měsíce u ní bydlel můj syn Lukáš, když hrál v Kadani.
Jak blízcí jste si s Petrem byli?
Hodně. Ještě teď si kolikrát pouštím na YouTube jeho góly. Pobrečím si a vypnu to, co mám dělat...
Mohla za to i bohémská povaha?
On to někdy až přeháněl. Všechny ubezpečoval: Já jsem furt v klidu! A pak dostal infarkt.
