Přezdívalo se jí Skládka či Popelnice. Okna skoro žádná, chodby úzké, fronty na toalety nekonečné, rudé sedačky odřené, lóže pro novináře stísněná. Na podzim 2001 jsem do ní poprvé šplhal po strmých schodech mezi diváky, zatímco jinde v NHL pohodlně vozí pisálky výtahy.
Do haly na břehu Detroit River jsem se vrátil ještě třikrát (2003, 2007, 2014). Každá návštěva znamenala gejzír jedinečných zážitků.
Nevzhledný stadion otevřený v prosinci 1979 měl kouzlo, hokejovou duši. V neděli tu Wings hráli naposled. Tým se loučil vítězstvím nad New Jersey Devils, publikum hromovým rachotem a potůčky slz.
Taky o reportéra z daleké ciziny se při sledování televizního přenosu pokoušelo dojetí. Kdysi v něm sledoval týmy okolo kapitána Yzermana s Haškem v brance, Lidströmem s Cheliosem na beku a Hullem, Robitaillem, Dacjukem, Shanahanem či Fjodorovem v útoku.
Viděl fanoušky při utkání pokorně čekající v dlouhé řadě na podpis bělovlasého staříka se vzpřímenou postavou, Gordieho Howea.
Hovořil s babičkou forvarda Jiřího Hudlera, jež ve dvaasedmdesáti letěla přes moře, aby viděla vnuka hrát NHL, a v zeleném svetříku srovnávala „The Joe“ se vsetínskou baštou Na Lapači: „Je to tady všechno nějaké veliké!“
Slyšel Bretta Hulla odmítajícího žurnalisty: „Sorry, dneska večer jsem nepoužitelný. Zapomněl jsem všechny svoje legrační hlášky.“
Ukecával Steva Yzermana a Chrise Cheliose na exkluzivní rozhovor. Nedal se odbýt nakvašenými výrazy po porážce a nazítří pyšně hlásil do redakce: Mám!
Chelios se omlouval: „Já byl jen unavený.“ A půl hodiny odpovídal na cokoli. Titulek „Řezal jsem jen ty, co si to zasloužili“, měl tenkrát úspěch. Vybavil si například sveřepého protivníka z československého mužstva na olympiádě v Sarajevu 1984: „Silný kluk, pravák, kapitán.“
Ano, František Černík, který sezonu 1984/85, svou jedinou v NHL, strávil v Detroitu. I jeho domovem byla aréna pojmenovaná po slovutném boxerovi.
Joe Louis Arena, domov hokejistů Detroitu
Yzerman zprvu reptal: „Vždyť jsem teď mluvil. Ty chceš něco zvláštního? Každý má něco zvláštního.“ Čekal další salvu tuctových dotazů, naštěstí kývl a byl příjemně překvapen. Vzápětí vesele vzpomínal na mistrovství světa 1985 v Praze, triumf nad Sověty a hospůdky v okolí Staroměstského náměstí: „Že jsem byl u vás idol žen? Fakt? To jsem měl vědět tenkrát. Teď je pozdě.“
Dominik Hašek se v létě 2003 vrátil do Detroitu s pochroumanou pověstí po ročním pobytu v penzi a bitce, při níž v jednom srandamači v in-line hokeji v Pardubicích ztloukl soka. Kývl na interview, jež měl záhy zkrátit tiskový mluvčí, jenže jaksi zapomněl, takže si ho marně se ohlížející „Hašan“ musel utnout sám, o dost později než si původně přál.
V paměti zůstává tolik příhod! Kolem haly fakt šlo o život, jak říkal Fischer, jenž se v ní 21. listopadu 2005 po selhání srdce podruhé narodil. Taxikář mě odtud před půlnocí vezl do hotelu oklikou, neb na něj o den dřív o dva bloky dál mířili zbraní. Uvnitř ale kvetly hokejové dějiny. Příběhy by vydaly na knihu. Jistě ji někdo napíše.
