„Vždycky jsem chtěl hrát s bráchou a jeho kamarády, kteří byli o čtyři roky starší. A nejen hrát. Chtěl jsem je porážet a být nejlepší,“ poví 24letý útočník San Jose. „Byl jsi strašně zarputilý,“ přikývne Jaroslav, když se v týdnu sejdou v pražském ateliéru Tomáše Třeštíka na společné focení pro kalendář agentury Sport Invest.
Tohle léto tráví spolu hokejoví bratři čas skoro jako v dětství. Jaroslav pomáhá bratrovi s přípravou na sezonu, v níž má dokázat, proč se přes léto stal jedním z nejštědřeji honorovaných Čechů v NHL.
„Tomáš nic neošulí. Nechce se mu, ale stejně jde. To já jsem byl na rozdíl od něj trochu línější,“ říká bývalý bek Slavie, Zvolenu nebo naposledy druholigového francouzského klubu Mont-Blanc.
Kdy jste poznal, že to Tomáš dotáhne až do NHL?
Jaroslav Hertl: Odmalička byl talentovaný, jen měl problém s výškou. Všude byl nejmenší a trenéři mu dávali volno, aby vyrostl. (usměje se) Měl ale zase výhodu v tom, že se pohyboval mezi staršími a měl obrovskou motivaci se jim vyrovnat, hnalo ho to strašně kupředu. Dokonce s námi jezdil na soustředění a trenéři se mu tam snad víc věnovali než nám.
Bratři Jaroslav (vpravo) a Tomáš Hertlové jako malí caparti na hokejovém stadionu.
Kdy jste poprvé dokázal staršího bratra v něčem porazit?
Tomáš Hertl: Doma jsme měli florbalovou branku - jeden chytal, druhý střílel a tam to bylo vyrovnaný a dost vyhrocený. To stejné, když jsme hráli PlayStation. Na ledě byl brácha dlouho větší a silnější, tam jsem neměl moc šancí. A ani jsem ho nikdy nepřepral.
Jak vypadaly vaše bitky?
JH: Já do bráchy často rýpal. On se naštval a byl agresivní, což se projevilo tak, že chytil hokejku a přetáhl mě s ní. To jsem zase měl rudo před očima já a brácha se mě bál.
TH: To já už potom jenom křičel: „Mami, kde jsi? Pomoc!“ (směje se)
Vypěníte někdy takhle i v NHL?
TH: Když je to přehnané a dostávám pořád krosčeky nebo sekery, otočím se a vrátím to. Ale ne nějak výrazně, protože nechci oslabovat tým. Dřív jsem býval daleko větší nervák. Třeba jsme hrávali tenis, který jsem zprvu moc neuměl. Po kurtu často lítala raketa a správce nás pomalu vyhazoval. Jednou na soustředění jsem si vzal novou raketu, kterou mi koupil táta. Já ji hned první den omylem rozsekal. Jak jsem byl o dost mladší než ostatní, prohrával jsem, neunášel to. A proto se chtěl co nejvíc zlepšovat.
Tuhle soutěživost mají Hertlovi v genech?
JH: Jo, to máme od táty po strejdu. U dědy jsme měli branku, na kterou jsme stříleli na přesnost. Táta vypsal prémie, ale byl chytrý. Házel to žabičkama a trefoval se, kdežto my jsme dávali pořád rány. Tomáš často brečel, jak prohrával. Naše celá rodina je soutěž. Musí v ní být vyhecovanost. Třeba jsme se byli s bráchou podívat v Salcburku v Redbullu a sázeli jsme se tam o každou kravinu. Třeba si klidně střihneme o to, kdo místo výtahu půjde pěšky po schodech.
To musí být ženská část rodiny nadšená, když se dostanete do ráže.
JH: Ale ne, pořád je to ze srandy.
TH: Zábavné ale je, když máme grilovačku, je tam někdo z Hertlů a přijde tam také někdo neznámý. Hlavně táta skvěle vypráví. Něco neumí, nikdy to nehrál, ale dokáže přesvědčit lidi tak, že si jen pomyslí: „Hertlík? Ten je hodně dobrej!“ Soutěživost a dokazování, že jsme lepší než ostatní, je hodně znát.
Tomáš Hertl ze San Jose překonává brankáře Chicaga Antona Forsberga.
Projevovalo se to i v hokeji?
TH: Táta byl na nás hodně přísný, chtěl, abychom byli vždycky nejlepší a každý zápas hráli co nejlíp. Když jsme byli starší a měli jsme oddělené pokoje, dávali jsme si signály přes zeď: Pozor, táta už jde! Schovej se! Vypni televizi! Dělej, že spíš! S bráchou jsme si taky něco vytkli, ale hlavně jsme se povzbuzovali.
A jak jste si fandili?
JH: My jsme se nikdy moc nevídali. Pořád jsme byli na zápasech. Se mnou třeba jezdil děda na zápas, s Tomášem jel táta.
TH: Bylo to složitější. Jsem ale rád, že jsme ve Slavii zvládli jedno společné utkání. Byl to můj první zápas za áčko, poslední zápas sezony 2010/11 v Brně, vyhráli jsme 5:1. Máme i fotku, jak jsme spolu na ledě. Byl to skvělý zážitek. Brácha měl nevýhodu, že si prošel spoustou zranění, s nimiž ta moje nejdou ani porovnat. Kdyby byl v pořádku, myslím, že by mohl v klidu hrát extraligu.
Zatímco Tomáš prodloužil v San Jose kontrakt (ročně si v průměru přijde zhruba na 124 milionů korun), vy, Jaroslave, jste v létě ukončil kariéru. Nemrzí vás to?
JH: Už jsem nechtěl jít přes bolest. Podíval jsem se do světa, byl v Kanadě, hrál za juniorské reprezentace. Mám zatím víc titulů než brácha (slovenský z roku 2013 a polský z roku 2015). Vždycky to mohlo být lepší, ale od 18 let mám za sebou asi osm operací - stehno, rameno, zápěstí, koleno. Je těžké se vracet, je to vyčerpávající. Máte parádní přípravu, ve Slavii vás pochválí, jenže se zraníte. A zase znova.
Kromě Slovenska a Polska jste hrál v Anglii a naposledy ve druhé francouzské lize. Věděli v cizině, že máte slavnějšího bratra?
JH: Jo, na Slovensku a v Polsku to věděli velmi dobře. A vlastně i v Anglii. Ono se řekne anglická liga, ale v každém týmu bylo 15 Kanaďanů, co hráli NHL, na farmě nebo ECHL. I kvůli mému jménu tam po mně docela šli.
S bratrem se potkáváte i při jeho přípravě na sezonu, že?
JH: Posilovnu, kde cvičí, mám na starost. Taky jsme s bráchou dělali hokejovou akademii. A když kluci jako Tomáš, Vláďa Sobotka nebo Filip Chlapík mají tréninky na ledě, pomáhám jim s nimi.
TH: Jsou to takové hokejíčky v úterky a čtvrtky. Poprosili jsme bráchu, aby nám něco vymyslel, potom třeba stopuje čas, píská, kouká se, co bychom mohli dělat jinak. Jsme spokojení, že neděláme blbosti. A když je nabité léto, je super, že se zároveň vidíme.
Je letošní příprava kromě bratrovy výpomoci v něčem jiná?
TH: Po minulém roce, kdy jsem začal s kondičním trenérem Petrem Klofáčem, jsem byl hrozně spokojený. Klapalo to, cítil jsem se super. Každý rok se trošku něco změní, ale jedeme to hodně podobně, protože mi to vyhovovalo. Zkusím do tréninků postupně zapojovat i něco víc z ledu, abych nebyl - jak říká brácha - dřevák. V NHL se sleduje, jak hrajete v obraně, ale stejně se každý nejvíc kouká na body. Byl bych rád trošku produktivnější (v uplynulém ročníku 22+24).
JH: Poslední sezonu ve Francii se trénovalo až večer, takže jsem bráchu a NHL hodně sledoval. Úplně v pohodě mohl dát třicet gólů a víc, šance na to měl. Jen je, bohužel, trošku dřevěnější. (usměje se)
