Doma v Beskydech s tátou chodil po kopcích už jako malý, pak brával Libor Uher svého syna na výpravy do hor. V roce 2007 vystoupal jako teprve druhý Čech po Josefu Rakoncajovi na vrchol K2.
Jenže Dominik se tehdy bál výšek a rozhodl se raději pro hokej. Horolezectví zůstalo jeho vášní. „Miluju, když můžu vypadnout do hor a vyčistit si hlavu, neřešit hokej, dokážu si tam psychicky odpočinout. Rád bych se po kariéře zúčastnil nějaké expedice,“ tvrdí Uher mladší.
Důrazný 23letý útočník se na svůj životní vrchol vydrápal. Ovšem byl na něm jenom krátce, v minulé sezoně naskočil v dresu Penguins do dvou zápasů NHL. Ale jinak podmínky pro výstup neměl ideální, letos se navíc zranil. Přišel tak o možnost být s hráči bojujícími se San Jose o stříbrný pohár. Po sedmi letech se vrátil do základního tábora, zkusí si extraligu.
Dominik UherStatný útočník vyrostl ve Frýdku-Místku, z juniorky Třince odešel bez jediného startu v extralize v roce 2009 do zámoří. Hrál za Spokane ve WHL. V sezoně 2011/2012 nosil na šampionátu hráčů do 20 let na dresu A jako asistent kapitána, Češi tehdy prohráli čtvrtfinále s Ruskem po velké bitvě. To už byl Dominik Uher draftován, v 5. kole si ho jako 144. hráče v pořadí na doporučení slavného Billa Guerina vybral Pittsburgh. Jenže během následujících čtyř sezon odehrál za první tým Penguins jenom dva zápasy. „Pro fanoušky jsem hodně neznámý hráč,“ uznává Uher. „Tím, že jsem hrál v zámoří, tak tam bude nějaké očekávání, ale nejsem pod tlakem. Nejsem takový, že bych dal čtyřicet gólů za sezonu. Můžu jenom překvapit. Budu hrát fyzicky, hodně bruslit, snažím se být nepříjemný útočník, který se tlačí před branku. Když ke své hře přidám body, bude to jedině dobře.“ |
Doma ve Frýdku-Místku sice pár lidí naštval, dělají si „z Pražáka“ srandu a on s úsměvem říká: „Dostal jsem takovou nabídku, která se neodmítá. Je jedno, jestli jsem z Karlových Varů, nebo z Ostravy. Rivalita bude pořád, ale já teď stojím na straně Sparty. Už se těším, až sezona vypukne.“
Váš otec s trochou nadsázky prohlásil, že do NHL je těžší se dostat než zdolat vrchol K2. Souhlasíte?
Dá se to tak říct. Na farmě hraje hodně kvalitních kluků. Když se daří týmu, daří se individualitám. Takže když vám tvrdí, jak jste hrál dobře, tak to samé říkali i dalším osmnácti klukům. Neznamená to, že si vás vytáhnou nahoru. Je to každodenní boj, na každou pozici jsou tam tři čtyři hráči, na trénincích pak vládne bojovná atmosféra. Byli jsme sice super parta, ale jinak na ledě jsme prostě bojovali o místo. Je to nápor na psychiku.
Nechtěl jste někdy ten boj vzdát?
Měl jsem tendence minulý rok. Zkusil jsem si NHL, pak mě poslali dolů a začali tahat kluky, o kterých jsem si myslel, že jsou horší než já. Měl jsem úvahy, že bych si chtěl udělat jméno nejdřív tady doma. Rozhodl jsem se zabojovat, ale teď jsem přišel na to, že Sparta bude lepší cesta.
Odcházel jste z Třince do zámoří v 16 letech. Nebylo to příliš brzy?
Ne, já jsem byl rád. Byla to obrovská zkušenost, posunulo mě to dál v osobním i profesním životě. Neuměl jsem pořádně anglicky, takže trvalo šest měsíců, než jsem mohl klukům v kabině pořádně říct, co chci. V Americe je jiná kultura, jiné jídlo. Ale když mě hodili do vody, musel jsem se naučit plavat. Tehdy mi pomohli na dálku rodiče i agent, volali jsme si skoro každý den
Neuvažoval jste, že se tam usadíte natrvalo?
Ne, Ameriku jsem měl taky rád, ale v koutku duše se mi pořád stýskalo. Českou republiku miluju. I když hodně lidí nadává na systém, na druhou stranu mi přijde, že je tu svoboda. Máme tady nádhernou přírodu, hory, dobré pivo, krásné ženské. Je mnohem příjemnější být doma, v životě bych si nedovedl představit, že budu žít jinde.
Ale když se teď ráno díváte na výsledky finálové série, nemrzí vás, že nehrajete? Nebo byste mohl být jako Simon alespoň mezi náhradníky.
Mrzí mě, že jsem se zranil, jinak bych asi s klukama byl a zažíval tu atmosféru. Ale nemám výčitky svědomí, do tréninků jsem dával sto procent, prostě se to nepovedlo. Ale v Pittsburghu mám spoustu kamarádů a přeju jim, aby pohár zvedli.
„Název? Šampioni Calder Cupu a Dominik Uher“Na frýdecko-místeckém zimním stadonu Polárka se pravidelně potkávají brankář Petr Mrázek a útočníci Ondřej Palát a Dominik Uher. Bývalý kolegové z mistního dorostu se dostali do NHL, ale zatímco o Mrázkovi i Palátovi je hodně slyšet, chystají se na Světový pohár, tak Uher upadl trochu do zapomnění. Neutahují si z něj hokejoví kamarádi? „Jo, loni v létě si utahovali, že nemám titul z Calder Cupu,“ odpoví nový sparťanský útočník. „Ještě jsme trénovali s Patrikem Bartošákem, Matějem Stránským a Radkem Faksou, máme konverzační skupinu a kluci ji nazvali jako Calder Cup šampioni a Dominik Uher,“ dodává se smíchem a pokračuje: „Ondra Palát byl vždycky ikona, byl o tři třídy výše než já. Snažil jsem se mu vyrovnat, makat každý den. Talent od boha je rozdaný každému jinak, oni jsou výborní hokejisté. Klukům přeju jen to nejlepší, rozhodně jim nezávidím, že jsou dál než já.“ |
Překvapuje vás, jak se daří vašim bývalým kolegům z AHL?
Ne, měli jsme hodně šikovných kluků, letos jsme hráli dobře. Bylo těžké vybírat individuality pro první tým. Myslím, že Dominik Simon by klidně mohl hrát. Ve Wilkes-Barre/Scranton jsou další hráči, kteří mohou v příštím ročníku naskočit do NHL. Musím se s tím naučit žít, že už mezi ně nepatřím. To se nedá nic dělat.
Ale na oslavu Stanley Cupu by vás pozvat mohli, ne?
Kluci to zatím neplánují, uvědomují si, že San Jose má mužstvo, které dokáže finále otočit. Jednou bych rád Stanley Cup zvedl nad hlavu. A teď bych klidně zašel na večeři trochu to oslavit. Ale když se to nepovede, zklamaný nebudu.
Za úspěchem týmu stojí kouč Mike Sullivan, kterého znáte z AHL. Jak byste ho popsal?
Vystřídal Johna Hynese (trénuje New Jersey a vedl tým USA na MS v Rusku) a byla to příjemná změna. Sullivan umí hráče uklidnit, dát jim volnost, což zvedlo Crosbyho. Navíc tým omladil a teď nečekaně září brankář Murray, Rust i další. Trenér je také dobrý psycholog, řekne vám, že jste udělal chybu a že to oba víte a on to nemusí připomínat. S Hynesem jsme byli malinko ve stresu, byl přísnější, taková větší vojna. Se Sullivanem chodíte na halu více uvolněný. Pro Pittsburgh se hodí.
Bavil jste se s největšími hvězdami Crosbym a Malkinem?
Na kempu jsem je potkával, jsou to super kluci, pomáhají ostatním. Jako nováček jsem měl obavy, jak se s nimi vůbec mám bavit. Ale oni přišli jako první a věděli, odkud jsem. Snažili se nahodit nějaké téma, abych se cítil uvolněně. S Crosbym jsme se bavili, jak miluje Česko a že byl rád, že se dostal na mistrovství světa do Prahy. Malkin je víc zavřeny do sebe, ale i on občas udělá nějakou legrácku. Třeba říkal, že mu hodně připomínám Radulova a občas na mě křičel na ledě Radu, Radu!
V poslední době se kritizují mladí hráči, že upřednostňují NHL před reprezentací. Co vy?
Pro mě je reprezentace nejvíc, vyhrát nějakou trofej pro svou zemi, to je nejvyšší meta. Stavěl bych to nad úspěchy v NHL. Z extraligy může být do národního týmu blíž, bylo by krásné, kdybych se tam jednou mohl podívat.
Svou zemi už dobře reprezentuje váš otec. Jak jste reagoval, když se dostal jako teprve druhý Čech na vrchol K2?
Byl jsem na něj pyšný, říká se, že je to nejtěžší hora na světě. Sledovali jsme to s rodinou na dovolené v Jeseníkách. Bylo úžasné, že se to povedlo. Měli jsme všichni obrovskou radost.
Ovšem s horolezectvím souvisí také strach, váš otec sám vyprávěl, jak mu kolikrát šlo o život. Bál jste se o tátu?
Pokaždé se bojíte. Někdy se můžete dostat do problémů, i když neuděláte chybu. Ale já tátovi věřím, vím, že je zkušený horolezec a nepouští se do něčeho, na co by neměl. Místo riskovaní volí cestu zpět. Ví, co dělá. Takže postupně strach opadá.
A ještě vás prý „nakazil“ písničkou Tramtáryje od skupiny Buty, která mu v hlavě hrála při výšlapu na K2.
Ta písnička se mi líbí, táta vyráběl vzpomínkové video a na pozadí hrála právě tahle skladba od Buty. Znělo nám to doma takřka dvacet čtyři hodin denně. Při tréninku si to občas dokážu spojit a hraje mi taky v hlavě.
Nemáte sice běžného „hokejového tátu“, ale není to tak, že jeho úspěchy na osmitisícovkách vás ještě víc motivovaly v budování vlastní kariéry?
Určitě jo. Vždycky se snažíte rodiče udělat pyšnými. Je jedno, co dělají. Ale když se mi v hokeji nedařilo, tak jsem si i kvůli tátovi řekl, že musím zatnout zuby, nějak to přežít, makat více a přijde odměna. Jako v horách. S tátou se snažíme být v kontaktu, i když je na expedicích, kde bývá hodně drahý internet. Ale voláme si buď přes Skype, nebo si píšeme e-maily.
Když vás tak poslouchám, napadá mě, jestli jste nechtěl být taky horolezcem. Připomíná mi to trochu slavné komedie Marie Poledňákové s Tomášem Holým, který v roli malého Vaška chtěl být jako horolezec Luboš, jeho táta. Jak to bylo u vás?
Měl jsem spíš hodně blízko k cyklistice. Ve čtrnácti patnácti letech jsem se rozhodoval, jestli bude lepší hrát hokej, nebo jezdit na kole. Cyklistika je strašná dřina, když musíte šest hodin sedět v sedle a šlapat. Cyklistika je navíc nečistý sport, odrazovaly mě od toho různé dopingové a jiné skandály. Ale horolezectví se chci určitě věnovat po hokeji.
Češi vyhrají Euro, myslí si fotbalový fanoušek a cyklista
Blíží se slavný cyklistický závod Tour de France. S otcem jste kdysi projeli kousek trati na Giru, troufl byste si absolvovat etapu Tour?
Když mi bylo čtrnáct, tak asi jo. Tehdy jsem měl o pětadvacet kilo méně. Na kole jsem vydržel těch pět hodin a odjel třeba dvě stě kilometrů. Teď začínám okolo osmdesátého kilometru strašně tuhnout. Nevím, jestli bych toho byl schopný, ale zajet etapu by mě bavilo. Cyklistiku sleduju v televizi, mám ji rád. Klidně bych vyrazil na Tour i jako fanoušek, i když přímo na místě toho moc nevidíte. Peloton kolem vás projede hodně rychle.
Když už jsme zmínili tu Francii - jste také fanouškem fotbalu?
Obrovský! Fotbal miluju víc než hokej, jenom mi kdysi tolik nešel, tak jsem zvolil hokej. Sleduju všechny ligy, jsem nešťastný fanoušek, protože přeju Arsenalu. Poslední dobou se jim toho moc nepovedlo, ale doufám, že se vzpamatují a nějakou trofej vyhrají.
Chystáte se na Euro?
Nevím, jaký bude program v klubu. Ale v letošní sezoně jsem byl na Premier League, při minulém evropském šampionátu jsem se jel podívat do Polska.
Jak se podle vás bude dařit Čechům?
Myslím, že to vyhrajou všechno. Podívejte se na Leicester, co udělal v anglické lize. Všechno je možné. Záleží, jestli budou pracovat jako tým. Kluci si mohou na turnaji udělat jméno. Věřím, že trenér Vrba postaví nejlepší mužstvo. Jsme v roli outsidera, který může jenom překvapit. Ale tým máme kvalitní, takže věřím ve zlato.
