Psal se rok 2009 a Holland se snažil udržet v kádru Detroitu největší hvězdu. Švédského útočníka Zetterberga, o sezonu dříve hlavního tahouna při cestě za Stanley Cupem.
Všestranný borec v době vyjednávání patřil k naprosté špičce NHL a chtěl být podle toho také zaplacen. Zároveň ale nesměla jeho gáže ukusovat až příliš mnoho prostoru pod platovým stropem, jinak by Holland nedokázal udržet mužstvo silné a konkurenceschopné.
Zkusil tedy drzý manévr.
Zetterbergovi nabídl velké peníze v prvních letech platnosti nové smlouvy. A aby dosáhl přijatelného ročního průměru, za dvě poslední sezony dvanáctileté smlouvy mu přislíbil jen po milionu dolarů.
Působilo to podezřele. Skutečně bude Zetterberg hrát ještě v 41 letech? Ještě k tomu tak levně?
Tomu opravdu věřil jen málokdo. Po osmi letech přiznal úspěšný pokus o obejití platového stropu také sám hráč. „Jediný důvod, proč jsem se tehdy upsal na tak dlouho, byl platový strop. Je přece jasné, že se člověk snaží ošálit systém,“ řekl švédskému listu Aftonbladet.
Zetterberg plánuje ukončit kariéru v NHL právě ve chvíli, kdy by měl začít brát milion dolarů. Tedy v roce 2019. „Možná mám před sebou tak dva roky. Pravděpodobně do konce platnosti smlouvy hrát nebudu.“
On i Holland budou v takovém případě spokojení.
Jeden si hodně vydělal, druhý si poradil s nástrahou jménem platový strop a ušetřil místo pro další hráče. Chtělo by se napsat, že účel světí prostředky, to by ovšem NHL nesměla o rok později tvrdě potrestat New Jersey.
Příliš, příliš hamižný Kovalčuk
Generální manažer Lou Lamoriello se sedmnáctiletým kontraktem za 102 milionů dolarů se pouze snažil vyhovět Iljovi Kovalčukovi. Nenasytný Rus si přál za své kanonýrské kvality vskutku královskou odměnu.
Lamoriello rozložil devíticifernou sumu do jednotlivých let ještě nerovnoměrněji než Holland. Posledních pět let měl Kovalčuk brát jen 500 tisíc dolarů. Působilo to až směšně.
Angličané mají pro takovou situaci výraz „blatant“. Neskrývaný, bezostyšný, Do očí bijící.
NHL tentokrát oči nepřivřela, naopak se toto obcházení platového stropu rozhodla potrestat vskutku drakonicky. Několikamilionovou pokutou i odebráním draftových voleb.
„Nesouhlasíme s trestem. Neudělali jsme nic špatného,“ bránil se Lamoriello. Počínal si pouze podle dobové praxe, vždyť podobně vyzráli na pravidla zámořské soutěže také mnozí jeho kolegové.V případě podpisů Marca Savarda, Chrise Prongera, Roberta Luonga nebo Mariána Hossy.
U slovenské hvězdy prošlo chicagskému funkcionáři Stanu Bowmanovi i to, že dvanáctiletá smlouva garantuje Hossovi za závěrečné čtyři roky dohromady pouze čtyři miliony dolarů.
Bylo to okaté, nicméně ne tolik jako u Kovalčuka. Bowman balancoval na hraně propasti, ale podle vedení NHL nepřešlápl. Slavná soutěž časem zmírnila svůj postoj vůči New Jersey, snížila původní trest. Jako by nejprve spíše chtěla Rusův případ vyřešit exemplárně, výstrahou pro ostatní.
Zetterbergovo upřímné vyjádření přesto působí trošku nepatřičně. S Hollandem byli za lapky, které nechytili, kanadsko-americké lize stačil jediný obětní beránek - Kovalčuk.
Až se jednomu vybaví paralela se slavným cyklistou Lancem Armstrongem.
Je ovšem pravdou, že NHL zavedla několik mechanismů, jak výhodnost podobných kontraktů snížit a jak jim do budoucna zamezit. Smlouvy musí být kratší, více vyvážené. Platový strop, metla současných generálních manažerů, se už tak snadno obejít nedá.
Dříve to šlo. Jen se muselo opatrně našlapovat. Po špičkách. Lamoriello byl v Kovalčukově případě jako slon v porcelánu.
