Do hokejové branky HC Energie se postavil poprvé v šesti letech, svůj talent rozvíjel v Karlových Varech pod trenérem brankářů Pavlem Kněžickým. Teď je Filipu Grančarovi dvaadvacet let a svá další studia spojuje absolvent ostrovského gymnázia se svým hokejovým životem v zámoří. Jen jedno se od té doby nezměnilo. „Agenta jsem nikdy neměl a nemám,“ říká mladý gólman.
Za svou první severoamerickou štaci si Filip Grančarov vybral celek Parry Sound Islanders přibližně 200 kilometrů od kanadského Toronta. V soutěži GMHL tady hrával v sezoně 2016/ 2017. Sezonu 2018/2019 už odehrál v USA, kde v lize EHL nastupoval za klub Philadelphia Revolution. V současné době nosí barvy univerzitního klubu Gustavus Adolphus College v lize NCAA-D3. „V konferenci státu Minnesota je 10 týmů, celkově má tato liga 9 konferencí a 74 týmů,“ spočítá rychle Filip Grančarov.
Jaký je trénink?
Jiný než v Česku. Trénujeme tady od pondělí do čtvrtka, vždy po škole. Máme dvouhodinový trénink na ledě a poté dvakrát v týdnu posilovnu. Trénink vedou dva trenéři. Regeneraci máme přístupnou neomezeně, starají se o nás tři fyzioterapeuti (maséři) a dva kustodi, to jsou zaměstnanci školy.
Jaká je intenzita tréninku?
Na morálku je tady kladený velký důraz, všichni se snaží být připravení na trénink co nejlépe. Něco vypustit nebo si ulevit při nějakém cvičení, to nepřichází v úvahu.
Co volno, je vůbec nějaké?
Zápasy máme většinou v pátek a sobotu, volný den máme v neděli. To se většinou věnuji studiu, nebo chodíme s kamarády podporovat ostatní školní sportovce na různých sportovních akcích, případně si vyrazíme s klukama do města, nebo hrajeme hry na Playstationu.
A nějaký ten odpočinek?
Největším odpočinkem je pro mě spánek, jsem schopný si zdřímnout i přes den, když mám volný čas.
Ve Spojených státech se věnujete bakalářským studiím, s jakým zaměřením?
Přemýšlím o oboru trenérství, ale v USA mám dva roky na to, vybrat si, jakému oboru se chci věnovat. Ze začátku jsem si musel zvyknout na jinou výuku než je v ČR, ale aklimatizoval jsem se celkem rychle a držím se v průměru 2,00. Věřím, že tuto školu úspěšně dostuduji, a poté bych rád pokračoval v magisterském studiu nebo se věnoval hokeji profesionálně.
Jak často se podíváte domů do Česka?
Jen výjimečně. Hlavně o vánočních svátcích, pokud nejsou hokejové zápasy. Jinak se domu dostanu po školním roce tak na tři měsíce.
Rodiče vás navštěvují? Co říkají na vaše studia? A co vůbec dělají?
Navštívili mě v únoru tohoto roku. Bylo to jejich první seznámení s univerzitou, provedl jsem je celým zdejším areálem. Rodiče připomínky nemají, a podporují mě ve studiu. Maminka (Dagmar Grančarova) je lékařkou v karlovarské nemocnici, otec (Renato Grančarov) je provozním manažerem na interní ambulanci.
Láká vás to, zůstat v zámoří?
Pokud bych obdržel zajímavou nabídku, klidně bych tady po škole zůstal. Jinak se chci vrátit do Evropy. Na postu brankáře bych rád pokračoval co nejdéle to půjde, pokud bude zdraví sloužit a dostanu zajímavé profesionální nabídky v evropských hokejových týmech.
Co bydlení? Žijete sám, nebo s někým?
Bydlím se třemi spolubydlícími v apartmánu, který je v areálu školy. Máme k dispozici dvě ložnice, koupelnu se záchodem a kuchyni s obývacím pokojem. Mám tady hodně přátel. Jsem mezinárodní student, měli jsme tady speciální seznamování s jinými mezinárodními i americkými studenty. Nejvíc se přátelím s mými spoluhráči. Na škole je hodně cizinců, ale já jsem tu jako jediný Čech. Je tu ještě jedna Slovenka, která také sportuje, hraje tenis. Společenský život je v USA hodně pestrý, protože Američané jsou povahově velice přátelští a vyhledávají různé školní akce.
Jak je to se stravováním?
Ve škole máme k dispozici univerzitní jídelnu. Na výběr je tady pestrá škála jídel, od snídaně až po večeře. Obvykle si vybírám těstoviny nebo rýži a kvalitní masa, ovoce a zeleninu. Mohu si vařit i z vlastních surovin v mém apartmánu. Moje nejoblíbenější jídlo je losos s těstovinami.
Na Spojené státy dolehly ve velkém potíže s koronavirem, jak jste to vnímal vy? Přímo na místě.
V USA se všechny školy uzavřely do konce druhého semestru, ale opatření či doporučení moc lidí nedodržovalo. U nich je to těžší vzhledem k tomu, že většinu opatření vyhlašuje samostatně každý stát. Na univerzitě mi poskytli všechny ochranné pomůcky, které zde byly povinné. Při cestě domů jsem měl respirátor. Přicestoval jsem 23. března, takže jsem musel v Česku do karantény, ale nakažený jsem nebyl. Škola pak probíhala online každý všední den kolem dvou hodin až do závěru semestru. Ten pro nás skončil v květnu.
