Brzy poté přišla nabídka z Pittsburghu a Dominik Simon (22) si říkal: „Mám to hezky rozjeté.“ Teď je ale všechno trochu jinak.
Proč?
Po mistrovství v Praze jsem měl nabídku také z Ruska za mnohem víc peněz. Odmala ale máte v hlavě sen zahrát si v NHL, tak jsem to obětoval. Teď, když o tom po dvou letech přemýšlím, tak si kolikrát říkám, že by bylo lepší jít do Ruska, udělat si tam jméno a teprve pak jít do Ameriky. Nemusel bych si procházet tím, čím jsem si prošel. Ale kdo ví, třeba bych se uspokojil a nechtělo by se mi bojovat. Proto jsem za své původní rozhodnutí nakonec rád.
Dá se říct, že jste vystřízlivěl z amerického snu?
To ne, naopak se teď díky zkušenostem cítím připravený uspět víc než předtím. Ale je pravda, že jsem měl v hlavě scénáře, jak by to mohlo probíhat. Věděl jsem, že jít do Pittsburghu je asi nejtěžší cesta, jak se dostat do NHL, což se potvrdilo. Za dva roky v ní mám jen pět zápasů. Na druhou stranu jsem se na farmě naučil věci, které bych jinde nezískal. A nejenom hokejové, ale i životní.
V čem jste se zlepšil?
V bojovnosti. Myslel jsem, že ji v sobě mám, ale najednou zjistíte, že se to dá ještě posunout. Američani chtějí hrozně moc vyhrávat, musíte hrát každý zápas naplno. Navíc v AHL se každý rve nahoru, proto se tam hraje opravdu nepříjemný hokej. Ale to dnes platí obecně - na ledě musíte chodit do prostorů, kde to bolí. Bez toho to nejde. A už vůbec ne v organizaci jako Pittsburgh.
Po životní stránce člověk asi hodně vyspěje, že?
Změnil jsem se hodně. Když si projdete těžkým obdobím a nedaří se vám, tak se chvilku litujete, říkáte si, jak je všechno na prd. Ale zjistíte, že jsou i jiné problémy, a snažíte se na to nekoukat.
Měl jste krize?
Samozřejmě. Když se vám nedaří, byť máte plno šancí, jsou to velké krize. Vedení mi naštěstí pomáhalo. A na odreagování mi zabíralo zajet si ve volnu do New Yorku, který je jen hodinu a půl jízdy autem. Tam jsem si odpočinul.
V týmu jste byl jediný Čech?
Jo, Dominik Uher odešel do Sparty. Naštěstí jsem uměl docela dobře anglicky, protože jsem chodil na jazykovou základku a pak šel na anglický gympl. Díky rodičům.
A teď po dvou letech jste úplný Američan?
Nooo... Zvyknete si. Když nemáte s kým mluvit česky, tak se za půl roku strašně zlepšíte. Ale pořád se někdy nechytám. Třeba když jsem reklamoval ztracený mobil u černošky, to jsem vůbec nerozuměl.
Jak jste tam žil?
Od začátku sám. Když jsem přijel do kempu, bydlel jsem vedle tréninkové haly. Pak většinu sezony v apartmánech. Naštěstí jsme tam měli takovou hokejovou komunitu a bydleli všichni kolem sebe.
Nenudil jste se?
Samozřejmě, že jo. Mám zkouknuté všechny české filmy, naposlouchané všechny český kapely, umím všechny písničky nazpamět. Když jste v cizině, tak vám Česko chybí a stane se z vás velký patriot.
Jste po dvou letech v zámoří hokejově dál, nebo vás to spíš zabrzdilo?
Má to dvě strany. Čím jste mladší a hrajete v lepších soutěžích, tím víc se zlepšujete. Proto často myslím na to, že jsem to měl před dvěma lety hezky rozjeté a mohl být nahoře... V AHL je to horší, na druhou stranu v té lize hokej nezapomenete. Co mi chybělo, to jsem se tam naučil, takže to nebyly ztracený roky.
Co vám kromě bojovnosti chybělo?
Mít ostřejší lokty. Chtějí tam po vás, abyste byli sobecký. To mi vždycky dělalo problém. Proto tam vidíte některé kluky úplně nesmyslně vystřelit puk, který de facto odevzdají soupeři. Občas to nedává smysl, ale je to průprava. Za ty dva roky tam jsem rád, ale víc bych tam být nechtěl.
Teď je před vámi ovšem třetí a zase nemáte jisté, že se prosadíte do prvního týmu Pittsburghu. Jak to máte naplánované?
Jdu do Pittsburghu s cílem přesvědčit na kempu a zkusit se hned od začátku dostat do prvního týmu. Nejsem bez šance, protože odešli nějací útočníci a prostor se trochu uvolnil. Musíte myslet jenom na tréninky, na přípravné zápasy a nestresovat se. Tak mě to učil Martin Straka v Plzni. Když se nedostanu hned do týmu, tak uvidím.
94 bodů (40+54) nasbíral Dominik Simon ve 138 zápasech na farmě v AHL. 5 utkání odehrál v NHL, víckrát se do sestavy Pittsburghu nevešel. Připsal si dvě nahrávky. |
Asi už moc nevěříte, že by vás Pittsburgh vytáhl v průběhu sezony, viďte?
Už by to bylo náročný. Uvidíme, co bude, když neudělám hned tým.
Jak moc komplikuje vaši situaci fakt, že Pittsburgh dvakrát za sebou vyhrál Stanley Cup?
Kdyby mi někdo řekl, že budu dvakrát slavit Stanley Cup a že mi bude dávat Sidney Crosby napít z poháru, tak bych tomu nevěřil a stoprocentně bych to bral. Jenže potom, když tam jste, ale nehrajete a jen koukáte na zápasy v saku, tak to není tak příjemné. Chcete hrát. Zvlášť když vidíte některé kluky a myslíte si, že byste na to měl. Slavíte, jste tam a zároveň to není vaše zásluha, takže je to trochu nepříjemné.
Navíc jste musel sledovat, jak šanci dostávali jiní mladí?
Kterým se navíc hned zadařilo. První rok vystřelil Sheary, teď Guentzel. Je to, jak to je. Musím makat a věřit, že budou chtít dál vytahovat mladé kluky.
Jak probíhá komunikace v klubu jako Pittsburgh?
Tam je komunikace na hodně dobré úrovni. Mluvíte s trenéry na kempech i s asistenty generálního manažera, s hlavními trenéry, na konci sezony máte závěrečné schůzky. Říkají vám, co si myslí o vaší sezoně a budoucnosti. Nakonec je to ale stejně všechno na vás, jak dobře budete hrát a jak moc se jim budete hodit do týmu. To je asi úplně nejdůležitější. Ono je hezké si povídat - realita je jiná. Už jsem párkrát slyšel, že jsem hráč pro NHL, ale ještě neví kdy.
Říkal jste, že máte pět zápasů v NHL. Kolik jste v nich dostal prostoru?
Třikrát dost, dvakrát asi jenom dvě a půl minuty.
Jaký jste z toho měl v těch třech zápasech pocit?
Dobrý. Až na jeden zápas v New Yorku můžu říct, že se NHL hrát dá. Zvlášť když kolem sebe máte najednou parádní spoluhráče a hokej dává smysl. Když kolem sebe máte nejlepší hokejisty, tak vás to burcuje každé střídání jet naplno. Proto se v NHL hraje tak hezký hokej, proto je to nejlepší liga na světě.
Zmínil jste Martina Straku. Jak velkou roli sehrál ve vaší kariéře?
Velikou. Bylo těžké se rozhodnout, jestli zůstat ve Spartě, která mě vychovala, nebo jít za Martinem, který byl odmala mým hokejovým idolem. Ale cítil jsem, že bych v Plzni mohl mít ještě víc prostoru pro svůj rozvoj. Bylo to správné rozhodnutí, protože jsem zažil zlomový rok. Martin Straka je výborný člověk a neskutečný hokejista. V Plzni jsem se hodně naučil a přirostla mi k srdci.
Věnoval se vám?
Někdy jsme se bavili, ale on rád pomůže komukoli. Předává rady. Celý tým věděl, že ho má za zády. Je to o té osobnosti. Předá vám klid, protože ví, že nejlepší hokej předvedete, když si ho budete užívat. Zároveň je to obrovský dříč. Když vidíte takového hráče, který už ukončil kariéru, jak pořád maká v posilovně, tak vás to nutí taky. Říkáte si, že když může on - takový dědek, tak já musím dvakrát tolik.
A nakolik vám pomohla zkušenost s Jágrem? Bylo těžké se ve dvaceti psychicky srovnat s tak raketovým vzestupem?
Já si to naštěstí přehodil v hlavě a spíš si to užíval. Byl jsem mladý a nebylo na mě tolik tlaku a celková atmosféra na turnaji v Praze vás strhla. Ale musím přiznat, že před ním jsem byl nervózní dost. Pamatuju si, jak jsem psal našim, že tam nejdu.
Z Jágra jste nervózní nebyl?
To už jsem měl naštěstí pár zápasů na mistrovství za sebou, takže jsem byl trošku víc v klidu. Vím, že kluci říkali, že z něj mají respekt, aby něco nezkazili, ale hlavní roli hraje, jak se zrovna cítíte na ledě. Samozřejmě jsem trochu nervózní byl, ale on je v pohodě. Říkal mi, co mu sedí, tak jsem se přizpůsobil a myslím, že to bylo dobrý.
