„Byl to obrovský rozdíl, především v rychlosti a tvrdosti hokeje. Už měříte síly pouze s těmi nejlepšími na světě,“ rozplývala se Křížová nad sezonou, v níž bojovala v dresu Boston Pride v NWHL. Tedy v National Women’s Hockey League.
Nějaký ten rok už sice neplatí, že by dívka v hokeji působila jako bílá vrána, nicméně pořád je dost lidí, kteří dívčí hokej považují za něco nepřirozeného. Co vám na něm tolik učarovalo?
K hokeji jsem se dostala díky svému taťkovi, který taky hokej sám hrál a vlastně hraje pořád. Na brusle mě postavil už ve třech letech doma na rybníku. Později mě vzal do školičky bruslení, kde jsem začala blíž poznávat hokej. Určitě to v té době byl hodně neobvyklý sport pro holky, ale mě hrozně bavil. Nejvíc se mi na něm líbí, že je hodně kontaktní, soutěživý, různorodý a zároveň týmový.
Velmi brzy jste odešla z Vysočiny hrát za pražskou Slavii a následně jako šestnáctiletá vyrazila do zámoří. Dokázala jste si představit, co všechno budete muset v podstatě sama zvládnout?
Asi jako každý šestnáctiletý teenager. (usmívá se) Jenže ta chuť a obrovská vůle jít do zámoří a hrát hokej na nejlepší možné úrovni byla obrovská. V tu dobu jsem vůbec netušila, co mě bude čekat, ale byla jsem odhodlaná se se vším poprat. Na okolní věci, respektive běžný, reálný život mě právě připravovali rodiče, bez kterých bych to asi nedokázala.
Takže když to malinko zlehčím, prošla jste i maminčiným rychlokurzem vaření, abyste se nemusela živit pouze hamburgery?
Na střední škole jsem se naštěstí nemusela o vaření starat, protože jsme měli ve škole jídelny a mohli tam zajít i několikrát za den. Ale je pravda, že i na telefonáty domů mamince došlo. Hlavně v době na univerzitě, když po mně spoluhráčky chtěly uvařit něco typicky českého.
A kromě jídla jste jim někdy zkoušela servírovat i češtinu?
Jasně, občas se je snažím něco naučit. Třeba takové to klasické: Ahoj, jak se máš? No a pokud chtějí nějakou vyloženě českou specialitu, tak jim většinou stačí moje příjmení. (směje se)
Co pro vás bylo v Americe nejtěžší zvládnout? Přizpůsobit se tamnímu životu, domluvit se, nebo překonat stesk po domově?
Nejtěžší pro mě byla jazyková bariéra. A to i přesto, že jsem se předtím učila několik let anglicky. Velmi brzy mi ovšem došlo, že říct si o vyprání výstroje, oblečení, nabroušení bruslí nebo si objednat v restauraci nebude vůbec snadné. Tyhle jednoduché věci se najednou zdály být dost složité.
Měla jste někdy chuť sbalit se a zamířit zpátky domů?
Určitě jsem měla několik slabých chvilek, kdy jsem si říkala, jestli nebude lepší jet domů a skončit. Jenže podpora od mé rodiny byla obrovská. Vždycky mi dokázali pomoci, podpořit mě a motivovat i na tak velkou vzdálenost. Naštěstí už existoval Skype. (směje se)
Vy jste do zámoří nešla pouze za hokejovou kariérou, ale také za studiem. Jak se vám dařilo obě věci skloubit?
Dohromady to šlo výborně. Střední i vysoké školy mají v Americe programy a rozvrhy hodin tak skvěle přizpůsobené, že se dá zvládnout všechno. Podporuje vás trenér i učitel, komunikují spolu. Oba znali mé povinnosti, rozvrh hodin nebo tréninkový plán. Nikdy jsem se nesetkala s problémem, že bych nemohla odjet na zápas nebo se nestíhala připravit na zkoušky. Každopádně vždycky bylo na prvním místě vzdělání. Pokud by trenér věděl, že mám špatný prospěch, nenechal by mě hrát.
Četla jsem, že jste si vybrala studium matematiky. Už odmala vás bavilo počítat?
Ano, matematika mě bavila vždycky, i když jako malá jsem si nikdy nepomyslela, že ji jednou budu studovat. Chtěla jsem být spíš zdravotní sestrou nebo doktorkou jako moje babička.
Umíte si představit, že se jednou budete matematikou živit?
Tak to zatím opravdu netuším. Matematika mi každopádně nabízí hodně možností, ať už ve školství, nebo třeba v business životě. Momentálně se ovšem soustředím především na hokej.
A ten byl na škole pokaždé hlavním sportem?
Ano, na střední i univerzitě jsem hrála jenom hokej. Ale já celkově žiju sportem, proto jsem i svůj volný čas trávila třeba tenisem, hokejbalem, občas fotbalem.
Pokud se nepletu, v Americe jste nějakých osm nebo devět let. Dovedete si představit, že byste tam už zůstala natrvalo? Nebo máte v plánu se jednou vrátit domů?
Nad tím jsem zatím moc nepřemýšlela. Česko bude vždycky můj domov, ráda se sem vracím, ale zatím se věnuji hokeji a chci ho hrát na nejlepší profesionální úrovni. Ať už to bude kdekoliv na světě. Na Vysočinu se vracím vždycky po sezoně na letní přípravu.
Co na Americe milujete? A na co jste si naopak pořád nezvykla? Tedy jestli vůbec něco takového je.
Člověk si zvykne na všechno, ale ze začátku mě nejvíc překvapovalo vnímání vzdáleností. Američané říkali, že je všechno kousek, a přitom jsme jeli na zápas třeba šest hodin autobusem. Líbí se mi asi jejich vstřícnost a ochota vám kdykoliv pomoct, i když vás třeba vůbec neznají. Nic pro ně není problém. Naopak si nemůžu zvyknout na jejich plýtvání vším.
Až do této sezony jste hrála ryze amatérskou ligu, letos poprvé jste ale zkusila obdobu mužské NHL. Byl to velký rozdíl?
Ano, obrovský. Především v rychlosti a tvrdosti hokeje. Je to neuvěřitelný pocit, být v týmu s hráčkami, které několikrát vyhrály olympiádu a mistrovství světa. To mě motivuje se pořád zlepšovat.
Předpokládám, že finančně se to ale asi s mužskou NHL srovnávat nedá. Jak to vlastně máte s financováním školy a dalších výloh? Chodila jste například na brigádu?
Na střední škole i na univerzitě jsem měla plné stipendium, to jsem získala hlavně díky hokeji a studijním výsledkům. Každopádně na univerzitě jsem si už našla i brigádu, pracovala jsem na zimáku.
Co přesně jste dělala?
Pomáhala jsem třeba s přípravou ledu, organizováním akcí, ale nevyhnul se mi ani úklid šaten. (usmívá se) Později jsem začala pracovat ve škole v kanceláři jako asistentka.
Jak vážně berou Američané ženský hokej? Máte nějakého svého velkého fanouška?
Ženský hokej je v Americe hodně populární. Zápasy jsou vysílané v televizi. Chodí se na nás dívat v průměru dva tisíce fanoušků, kteří po utkání vždycky zůstanou a čekají na autogramiádu. Je to skvělý pocit. A můj největší fanoušek? O žádném konkrétním v Bostonu nevím, ale celkově jsou to stoprocentně moje ségra a mamka.
Chodila jste se v Bostonu dívat i na své mužské kolegy?
Ano, když mám možnost, tak se vždycky ráda zajdu na zápasy podívat. Sleduju, jak se klukům daří.
Měla jste, nebo třeba ještě máte nějaký vzor?
Tím úplně největším je můj taťka. Hlavně proto, že nikdy nic nevzdá, vždycky dosáhne svého cíle. Hodně mě to motivuje, chci být dobrá jako on. Možná i trochu lepší. Hodně mě toho naučil na ledě. A mimo led mě žene k tomu, abych nikdy nic nevzdala a byla hlavně svá.
V Bostonu zůstanete i příští rok? Jaká vlastně byla uplynulá sezona z vašeho pohledu?
Myslím, že se mi povedla. Jako nováček jsem velmi spokojená. Trenéři už můj styl znali z univerzitního hokeje, kam se v době draftů jezdili dívat. Doufám, že jsem splnila jejich očekávání. Co přinese nová sezona, se teprve uvidí.
Po každé sezoně vždycky absolvujete i mistrovství světa. Kolik už jich máte za sebou?
Hodně. (usmívá se) Byla jsem s holkama na třech šampionátech do osmnácti let a na devíti s „áčkem“.
Zdá se, že berete starty v reprezentačním dresu jako poctu. Co říkáte na některé mužské kolegy, kteří nominaci odmítají a raději vyrážejí na dovolenou?
Jako fanouška mě to samozřejmě mrzí. Chci vidět svého oblíbeného hráče na ledě. Měla by pro ně být čest hrát za svou vlast. Ale zase na druhou stranu si dokážu představit, že po náročné sezoně a tolika odehraných zápasech si potřebují odpočinout, nabrat sílu, doléčit zranění. Je tady hodně faktorů, které běžný fanoušek ani nevnímá. A velkou roli hraje i rodina, se kterou se během sezony moc často nevidí. Mnohdy je pro ně vzácnost být spolu. Třeba právě na dovolené.
Mimochodem, jaká je představa vaší ideální dovolené? Už jste nějakou takovou prožila?
Jelikož nebývám moc často doma na Vysočině, tak ideální dovolená je pro mě právě tady. Užívám si každé volné chvíle s rodinou. Většinou dovolenou trávíme aktivně, ať už jde o tenis, nebo jízdu na kole. A třeba sekání trávy nebo štípání dříví na čas je pro mě jak skvělý relax, tak zároveň i trénink.
Jaký je váš největší hokejový a životní cíl?
Dostat se na olympijské hry a tím si splnit dětský sen.
