Vítej v NHL, holenku! Při své první reportážní cestě po zámořských arénách na podzim 1997 jsem nevycházel z úžasu. Viděl jsem, kterak Jaromír Jágr v Pittsburghu za burácení publika v hale Igloo rozhodl prodloužení. Jak Wayne Gretzky v Buffalu typickým golfákem překonal Dominika Haška. No a taky jsem z novinářské lóže v New Yorku v hale Islanders civěl na Bretta Hulla.
Věděl jsem, že kanonýr St. Louis Blues sází góly s neskonalou lehkostí. Znal jsem jeho styl z televize i statistiky z časopisu The Hockey News. Ale naživo mě dočista uhranula jeho schopnost vypálit z voleje. I když nedostal pas podle svých představ, dokázal se na bruslích srovnat tak, aby puk poslal na branku. Střílel v pokleku či v pádu. Přesně. Tvrdě.
Bourák! Tuze mě lákalo udělat s ním rozhovor. Čekal jsem v kabině hostů ve starém Coliseu na Long Islandu, než se blonďatý mistr kanonýr vyšlape na rotopedu, oholí se, vysprchuje a učeše.
„Pořád nic?“ ptal se fotograf Herbert Slavík, můj parťák na výpravě.
Čím dál víc ztrácel trpělivost. „Vydrž!“ prosil jsem ho, ač se blížila půlnoc a nám odjely všechny vlaky na Manhattan, kde jsme bydleli.
Pozoroval jsem ho při tréninku. Bez ustání reptal. Nadával. Klel. „Co to zas je? Proč to, sakra, děláme tak komplikovaně?!?“
