Brzy se k nim přidá třeba Andrej Vasilevskij, českému fanouškovi známé jméno. Byl to právě on, kdo na květnovém mistrovství světa pochytal v utkání o třetí místo 48 českých střel a dotáhl Rusko k bronzu.
V zámoří o jeho kvalitách vědí už dlouho - ostatně na konci července se zástupci Tampa Bay domluvili s vytáhlým Rusem na osmileté smlouvě s průměrnou roční gáží 9,5 milionu dolarů. Ta začne platit od příští sezony.
TOP smlouvy gólmanů v NHLPodle průměrné roční gáže
Podle délky smlouvy
Pozn.: Údaje jsou platné k sezoně 2019/20. Pro srovnání - nejlépe placeným hráčem je centr Edmontonu Connor McDavid (průměrně 12,5 mil. $ za rok), nejlépe placeným Čechem je útočník Jakub Voráček z Philadelphie (průměrně 8,25 mil $ za rok). |
„Andrej je zřejmě nejlepší brankář na světě, klíčový člen našeho týmu a vstupuje do nejlepšího věku své kariéry. Jistota, že s ním budeme moct v nejbližší době počítat mezi tyčemi, mě hodně uklidňuje. Sehnat elitního brankáře totiž může trvat velmi dlouho,“ komentoval podpis pro klubový web Julien BriseBois, generální manažer Tampy.
Už na začátku léta podepsal jiný Rus Sergej Bobrovskij na sedm let s Floridou. Průměrný roční příjem 10 milionů dolarů z něj v tuto chvíli dělá druhého nejlépe placeného gólmana celé soutěže.
A podobně štědrý kontrakt by mohl brzy uzavřít třeba Braden Holtby, kterému ve Washingtonu začíná poslední rok smlouvy a který je ve svých 29 letech patrně na vrcholu.
Risk je zisk. Opravdu?
V současné éře platových stropů musí manažeři klubů důkladně promýšlet, koho, za kolik, za jakých podmínek a na jak dlouho do týmu přivedou. Nabídnout dlouhou a tučnou odměnu kterémukoliv hokejistovi je vždycky trochu risk. I ty nejlepší může potkat pokles výkonnosti, neshody v kabině nebo zranění.
U brankářů jsou takové podpisy snad ještě riskantnější, jejich role v týmu je výlučná. Prakticky žádný klub si nemůže dovolit dva opravdu hvězdné brankáře. Pokud tedy štědře placený chlapík s maskou nenaplňuje očekávání a v obraně to nefunguje, hrozí průšvih. Takových brankářů navíc není zpravidla jednoduché se zbavit.
„Rick nás ujistil, že chce zůstat členem Islanders po zbytek kariéry. Stejně důležité však pro něj bylo uzavřít takový kontrakt, který nám umožní i nadále budovat mužstvo usilující o Stanley Cup. Dohoda s Rickem je skvělou zprávou pro naší organizaci a pro naše fanoušky,“ prohlásil v září roku 2006 Garth Snow, tehdejší generální manažer New York Islanders. Krátce předtím podepsal v té době 24letého brankáře Ricka DiPietra. Na dlouhých patnáct let.
Islanders uznali chybu, přeplaceného DiPietra vykoupí ze smlouvy |
V tu chvíli ještě nikdo netušil, jak šíleného přešlapu se Snow dopustil.
Smlouva s DiPietrem je dodnes noční můrou leckterého příznivce Islanders. Podle mnohých patří k vůbec nejhorším v historii NHL.
Americkému gólmanu přitom nešly upřít kvality. Dřímal v něm talent. V roce 2000 se stal - jako vůbec první brankář - celkovou jedničkou v draftu. Startoval na olympijských hrách v Turíně. Potenciál však nikdy nenaplnil. Po podpisu obří smlouvy odchytal dvě plnohodnotné sezony, poté ho však začala ničit zranění - od sezony 2008/09 odehrál během pěti let pouhých 50 zápasů. V létě 2013 ho klub nakonec vykoupil ze smlouvy.
Podobné rozpaky budily svého času dvanáctiletý kontrakt Kanaďana Roberta Luonga z Vancouveru (z roku 2009) nebo dohoda na devět let, kterou uzavřel Rus Ilja Bryzgalov s Philadelphií (z roku 2011). Dnes je to třeba Cory Schneider z New Jersey, který příliš nenaplňuje očekávání, jež na něj dolehla se sedmiletou smlouvou.
Výsledky se dostavují
Mnozí manažeři jsou přesto ochotni jít do určitého rizika a nezdráhají se nabídnout svým hráčům královské podmínky. Opravdu hvězdných gólmanů totiž není mnoho a jen málokdy se stává, že uspěje tým bez kvalitní opory v brance.
Své o tom ví i Dale Tallon, generální manažer Floridy. „Sergej je kvalitní a osvědčený gólman. Jeden z nejlepších v NHL. Jeho schopnosti a zkušenosti nám přinesou do branky prvotřídní kvalitu a sebedůvěru, že můžeme každý večer vyhrát,“ vyjádřil se pro klubové stránky, když počátkem července přivedl Bobrovského do klubu.
Pohled do výsledků ukazuje, že řada brankářů opravdu dovede splácet důvěru do nich vloženou.
Jonathan Quick vychytal Los Angeles pohár (2014) ve chvíli, kdy mu běžela desetiletá smlouva. Ve finále proti nim tenkrát stáli New York Rangers s Henrikem Lundqvistem, který už měl tou dobou podepsanou svou současnou sedmiletou dohodu. Tuukka Rask dotáhl Boston těsně pod vrchol, až do sedmého utkání finále, letos na jaře. To samé se podařilo Robertu Luongovi s Vancouverem v roce 2011.
A například Andrej Vasilevskij nebo Braden Holtby, kterým dobíhají současné kontrakty, už také zažili dlouhou cestu vyřazovacími boji. Holtby dokonce i zisk stříbrného poháru.
Brankářů, kteří mají v kapse smlouvy na sedm nebo víc let, je nyní v soutěži sedm a za rok k nim přibude minimálně ještě Vasilevskij z Tampy. Dalších pět maskovaných mužů má se svým klubem v současnosti šestileté smlouvy. Peníze však nejsou všechno. I ti nejlépe placení gólmani se museli v minulé sezoně nakonec sklonit před nováčkem Jordanem Binningtonem.
Neznámý Kanaďan s jednoletou smlouvou za 650 tisíc dolarů neuvěřitelně pozvedl trápící se St. Louis. Přestože do té doby nastoupil v NHL jen na 13 minut, tým s ním začal vyhrávat, dohnal ztrátu na play off a nakonec dokráčel až k poháru. Ve finále přitom přetlačili Boston s hvězdným Raskem v brance. Nejen Binningtonův příběh uhranul na jaře celou NHL.
Však si jej také St. Louis v polovině července pojistili a podepsali s ním dvouletý kontrakt s průměrnou roční gáží 4,4 miliony dolarů. A pokud si Binnington i v následujících sezonách udrží stabilně vysokou výkonnost, jistě se časem zařadí mezi štědře placené gólmany.
Je zřejmé, že pořádná investice do kvalitního brankáře může být pro klub velkým přínosem. Ovšem samozřejmě platí, že dobrý gólman je podmínkou (zpravidla) nutnou, nikoliv ale dostačující.
