„Vždyť se často stáváme kmotry,“ říká.
V množném čísle mluví o sobě a svých kolezích z firmy. Konec roku 2007 strávil v Česku na juniorském mistrovství světa.
V Česku často zaznívá, že NHL „krade“ příliš mnoho mladých hráčů. Co o tom soudíte?
Jsou agenti, kteří chtějí jen vydělat peníze bez ohledu na hráče. Mezinárodní federace si udělala studii. Vadí jí, že mnoho hráčů se nedostane do NHL, a myslí si, že by neměli odcházet, pokud v ní nebudou hrát. Ale to je těžké přijmout. Naší prací je říct hráči: Dáme ti všechny informace a možnosti, ale ty si musíš vybrat. A když hráč řekne, že chce do Ameriky, je těžké mu to upřít.
S kolika novými klienty „odjedete“ z mistrovství světa?
Se třemi nebo čtyřmi.
Kolik dní v roce nepracujete?
Žádný. Jsme jako doktoři: pořád na příjmu. A hráči nikdy nepomyslí na to, že je sobota. Můj den je většinou řešení problémů. Obvykle mi nikdo nevolá s dobrými zprávami nebo že by si chtěl jen popovídat.
Vaším klientem je třeba Bertuzzi, který vedle hokejového umění proslul i napadením soupeře. Jak těžké je tohle pro vás řešit?
Takové věci se stávají. Pak musíme být právníky, dávat rady. Nejdůležitější jsou zkušenosti. Za ty roky jsme čelili snad už všemu.
Váš kolega Robert Spálenka říkal, že někdy musíte zkusit hráčovu povahu změnit. Kterého hokejistu jste musel zformovat nejvíc?
Každému, koho zastupujeme, musíme jednou říct něco, co nechce slyšet. Mýlíš se, tohle je špatné.
A konkrétně?
Bylo by snadné dát spoustu příkladů také o Češích. Ale nemohu.
Chápu, pravidlo mlčenlivosti. Mladému útočníkovi Richardsovi jste ve Philadelphii vyjednal kontrakt za 69 milionů na 12 let. Jak taková smlouva vzniká?
Jednání zabrala dva a půl měsíce. Je to jedinečný kontrakt. Philadelphia nikdy neměla hráče, který by chtěl tak dlouhou smlouvu a tolik peněz, přestože hraje v NHL krátce. Ale taky je to hráč, který bude spojený s klubem, jednou by mohl být kapitánem. I on se musel rozhodnout, zda nechce smlouvu na kratší dobu. Šest právníků o ní mluvilo denně.
Kolik má taková smlouva stran?
Asi patnáct nebo šestnáct.
Dlouholeté kontrakty má v NHL víc hráčů. Vrací se liga do doby před výlukou, kdy měla problémy?
Smlouvy jsou stejné, ale teď mají systém. Majitelé mají fixní náklady a rozpočet. Problém je, jak peníze rozdělit. Kolik se rozhodnou zaplatit za boty, oblečení, auto.
Když se dohadujete s manažery, vy mluvíte o dobrých stránkách hráče, zatímco oni o těch špatných?
Většinou se shodneme, že hráč je přínosem pro klub. Pak už je to otázka, kolik je klub ochotný zaplatit. My řekneme: V tomhle je hráč dobrý. A manažer odpoví: Ale v tomhle zase tolik ne. A tak si to přehazujeme. Nejzazší možností je arbitráž. Jako právníkům nám pomáhají precedenty – jak byly placení jiní hokejisté, srovnáváme, jak je náš hráč podobný jinému. Je to velmi složité, v lize je sedm set hokejistů. Statistická analýza může zabrat dny.
Když jste zmínil arbitráž: při té kluby o hráčích říkají obvykle jen to špatné.
Musíme je na to připravit. První arbitráž jsem zažil s Momessem, který už asi deset let nehraje. Když jsme poprvé vešli, v místnosti byli čtyři právníci od nás, hráčská asociace tam měla tři stejně jako klub, NHL čtyři. Momesso se na mě podíval a povídal: Všechny platit nebudu.
