Když trenér Radim Rulík před utkáním povídal, že se jeho tým „pokusí být co nejvyrovnanějším soupeřem“, mohlo se zdát, že si dělal alibi. Ale on spíš popisoval realitu.
Ani jeho přání se však nenaplnilo. Rozdíl v kvalitě nešlo přehlédnout. Od prvního střídání. Rulík už v průběhu turnaje důvod pomalejších startů hledal v širších severských kluzištích.
Česko - Švédsko 2:5. Obhajoba zlata nevyjde, hokejisté vypadli už ve čtvrtfinále |
Ale teď stál proti Česku tým takřka kompletně složený z chlapíků, kteří sezonu strávili na úzkém rozměru v NHL. Bylo jich do jednoho přesně dvacet.
A přece na nezvykle velkém prostoru dominovali. Na puku i v osobních soubojích. Silově, rychlostně, dovednostmi. Na góly se jen čekalo. Až se ve 13. minutě prosadil umně tečující mladík Carlsson z Anaheimu a ještě do pauzy dvakrát detroitský střelec Raymond.
V Avicii Areně, jak se nyní slavná kulovitá hala v hlavním švédském městě jmenuje, hrála jedna gólová odrhovačka až příliš často.
Karel Vejmelka překonán, Švédové se radují.
Z české strany šlo jen o výkonnostní zmar doprovázený hráčskou frustrací. Propsala se i do Pastrňákova vyhození puku se zazněním úvodní sirény. Udivený Andersson za ním zřejmě přijel se slovy: „To si mě jako chtěl trefit?“
Sedlák reklamoval zásah hokejkou do obličeje a pak vlastním náčiním mlátil do mantinelu, Lauko po druhém inkasovaném gólu ze střídačky vytrvale pokřikoval na hlavní sudí. Zatímco hráči podrážděně lamentovali, nadupaní Švédové ve středním pásmu soupeře lehce překonávali.
Pastrňák po vyřazení: Špatný začátek? To se nesmí stát. Ale na tým jsem i tak pyšný |
Panovalo také obecné přesvědčení, že trenéři neprohloupí, ať sáhnou po jakémkoliv z gólmanů. Oba ukázali formu, slýchali spolehlivými výkony opodstatněnou chválu.
Přednost dostal Vejmelka. Neocitl se pod takovou kanonádou jako proti Američanům, ale třikrát inkasoval. U druhé trefy dravého Raymonda si vybral slabší chvíli, nezvládl včas utěsnit škvírku mezi rukou a tělem.
Pro druhou třetinu vyměnil masku za kšiltovku, branku za střídačku. A do akce vyrazil Vladař. Jako nositel naděje a potřebného impulzu. Vedl si o poznání lépe. Spolehlivěji, klidněji, lapil další gólovky. Ale ve výsledku na tom nezáleželo.
Pořádná mela před českým brankářem Danielem Vladařem.
Domácí se přenastavili do módu „údržba“. Protivníkovi vyloženě darovali jedinou šanci. A ten ji využil. Ojedinělý optimistický moment přišel v dvojité přesilovce, kdy Nečas po Pastrňákově odražené ráně krásně objevil před odkrytou brankou postaveného Červenku.
Na pár jmen, co tým bodově táhla v průběhu základní skupiny, se však lze jen stěží spoléhat. Proti stál tým v přesile, odskočený, s daleko více rozdílovými hráči.
Byť občas ponechal volnější prostor a nedůrazem dopřál na brankovišti snížení jinak trápícímu se útočníkovi Michaelu Špačkovi, větší drama nedopustil a naplnil očekávání.
Zatímco loni reprezentaci táhli fanoušci v Praze, i v semifinále proti Tre Kronor, teď vítězství v domácí, byť nepříliš bouřlivé atmosféře monumentální stavby slavila opačná strana.
Švédští fanoušci fandí ve čtvrtfinále proti českému týmu.
Hokejisté si na těžký kolos naběhli sami. Dvěma posledními výkony si pokazili slušný dojem ze šampionátu a do medailových bojů nezasáhnou. Ale o překvapení se ani v případě obhájců titulu hovořit nedá.
Při pohledu na švýcarskou demolici Rakušanů (6:0) si možná mohli povzdechnout: porážka s Američany je přišla draho, připravila je o setkání s mnohem příznivějším čtvrtfinálovým sokem.
Ostudu zároveň také neudělali, o tu se postaral někdo úplně jiný: senzačně Kanada, která podlehla Dánsku 1:2, přestože nad domácím outsiderem vedla. Alespoň v Herningu tak ticho vystřídal ryk.
