„Češi, do toho!“ povídá do telefonu. „Naši vyhráli, krása!“
Její příběh dojímá.
V září oslaví šedesátiny a většinu života její srdce tepe černožlutě. Díky Ivanu Hlinkovi se z ní stala zarytá fanynka litvínovského hokeje. Legendární útočník ji okouzlil, když sledovala v televizi mistrovství světa a turnaj Izvěstija. Psal se rok 1979 a slečně Vije bylo teprve patnáct. Láska na první pohled, která dodnes nevyprchala.
Bratříčku, chybíš. V Lotyšsku postrádají statečného mladíka Kivleniekse |
„Proti Lotyšsku jde fandit těžko, ale možné to je. Jako v roce 1982,“ vrací se do minulosti. „Já, tenkrát devatenáctiletá dívka křičela radostí po gólu Litvínova, když hrál v Rize na turnaji Sovětský sport. A jeden z pracovníků stadionu se mě přátelsky zeptal: Děvče, chceš, aby tě zabili? A já mu odpověděla: Ne, já jen fandím svému mužstvu!“
Brankář Miroslav Kapoun jí věnoval Hlinkovu fotku, vlaječku Litvínova a puk, od obránce Jordana Karagavrilidise dostala hokejku. „Byla jsem tak šťastná!“ O šest let později se chemici v Rize představili znovu, tentokrát na turnaji Rižský kohout. Do jejího litvínovského relikviáře přibyl dres, teď už má čtyři.
Sejde z očí, sejde z mysli v jejím případě neplatilo. Paní Brúverová poslouchala hokejové reportáže na Radiožurnálu a četla časopis Stadion, i proto rozumí a mluví česky. Klubu ze země vzdálené byla pořád nablízko. Psala dopisy, posílala obrázky a Litvínov ji přijal za svou.
A před patnácti lety ho poprvé v životě navštívila. Po úmorném čtyřiadvacetihodinovém putování, po cestě dlouhé 1 200 kilometrů. Ujali se jí klub i fanoušci a ona žasla, že se k ní chovali jako k prezidentce. Poobědvala se zlatým olympionikem Jiřím Šlégrem, položila květinu a svíčku k soše svého oblíbence Ivana Hlinky, a když jí tehdejší tiskový mluvčí Vladimír Novotný pustil dokument o českém hokejovém velikánovi, stěží zadržovala slzy. Setkala se s Hlinkovou maminkou, pozdravila další legendy Bublu, Reichela nebo Kyselu, spala v hotelu na stadionu.
„Že jsem mohla potkat maminku Ivana Hlinky, to pro mě byla velká čest. Hlinku jsem si zamilovala v patnácti a miluji ho dodnes. On byl, je a bude mým idolem,“ svěřuje se Brúverová.
Hokejisté Lotyška mají v nominaci na MS osm krajánků z české extraligy |
Mužstvo jí tenkrát na udělalo radost. Porazilo doma Karlovy Vary a potom i Mladou Boleslav, na venkovní utkání vzal Lotyšku fanklub. „Splní si životní sen a zrovna má štěstí, že její první zápas vyhrajeme a může zvonit na náš vítězný zvon. Pak má narozeniny a vyhrajeme znovu. Není to nádhera? Její příběh je fantazie,“ vykládal jeden z českých hokejových velikánů Šlégr, v září 2008 ještě obránce Litvínova. Vzácnou návštěvu provedl kabinou a věnoval jí dres podepsaný týmem.
Dodnes je za životní výlet vděčná. „Pan Novotný mi dal knihu o litvínovském hokeji, poslal mi video, magazíny Brejk. Celý život zasvětil klubu, je moc hodný. Velice miluje Litvínov. Jako já!“
Plakala štěstím, když poslouchala pohádkovou cestu Vervy za titulem v roce 2015. A u rádia trnula, když se hokejová bašta v dalších letech klepala strachy před sestupem. „Bohužel ani letos můj Litvínov v extralize nehrál dobře. Vím, že v českém týmu na mistrovství světa není žádný hráč odtamtud, ale to nevadí, já české reprezentaci i tak fandím. Jako vždy!“
A přijdou lidi? MS řeší drahé lístky. Nakvašení Lotyši: Tak si je nechte! |
A to navzdory tomu, že v lotyšském národním týmu, s nímž se Česko utká v pondělí, nastupují tři obránci z letošní soupisky Litvínova: Jaks, Zile a Freibergs. „Lotyšsko je moje rodná země, kterou velice miluji, ale Lotyši se sami chválí jako kohouti, to se mi nelíbí,“ vykresluje. „Náš zápas s Lotyšskem si pustím v televizi, další české už dávat asi nebudou. Takže budu zase poslouchat a fandit na internetovém Radiožurnálu Sport, jak to dělám při extraligových zápasech.“
Do Rigy, jednoho z dějišť šampionátu, se vypravit nemůže. „Všechno je tam drahé, já na to nemám peníze,“ posteskne si. Trápí ji potíže se zády. „Už dlouho jsem bez práce, jsem nezaměstnaná, musím vyžít ze 180 euro měsíčně invalidního důchodu… Mám na chleba, i když pro něj musím šest kilometrů, brambory si zasadím, musím ale ještě poplatit elektřinu, telefon, doktora. Za co koupím dřevo na zimu?“
V Nikrace je jen pár stavení, pár obyvatel. Konec světa. „Kolik nás tu žije? Počkejte, spočítám to… Asi třicet,“ řekne. „Nic tu není. Těžko se tady žije. Pošta není už ani v Dzeldě, která je větší. Brzy nebude ani škola. Politici v Lotyšsku, to je svoloč.“
Hokej nás spojí víc než politika. Bukarts o MS, Sovětech i prokletí lotyšského pasu |
Několik kilometrů od její vísky leží bývalé sovětské silo pro jaderné rakety. Už když na Brúverovou někdo během jejího pobytu v Litvínově promluvil rusky, zamračila se. „Rusové byli naši okupanti.“ Nynější konflikt Ruska s Ukrajinou ji štve. „Nikdo tady nechce válku. Je špatná. A bohužel politika ovlivňuje sport, to by neměla.“
Hokej jí drží nad vodou. Dodává sílu prát se s těžkým osudem.
„V mojí vesničce vůbec nikdo hokeji nefandí. Soused ani netušil, že se u nás koná mistrovství světa. Zato já se od zápasů nemůžu odtrhnout. A teď už se musím rozloučit. Naši začínají hrát. Češi, do toho!“
