Růžička patří k těm, kteří se své názory nebojí říct otevřeně. Navzdory tomu, že se v dnešní době jaksi nehodí nebo pro někoho mohou působit zkostnatěle.
Jeden příklad za všechny: když během velkého vzpomínání na zlaté časy přejde řeč k moderním trendům v hokeji, Růžička hned vzkypí. „Zdá se mi, že se dneska kolem hokeje motá moc velkých vědátorů.“
Myslíte, že jsou různé podrobné statistiky jako Corsi přeceňované?
Taky je používám, ale často se mi stává, že mi vychází dobře, ale zápas prohrajeme 1:2 nebo 2:3. Prohrajete osm zápasů o gól a já říkám: Corsi je hezký, ale body vám to neudělá. Jasně, jako trenérovi vám něco ukáže, hokej je propracovanější, ale nemůžete to přeceňovat. Hokej je o gólech a bodech a na konci sezony vám může chybět jediný, abyste se dostal do desítky nebo do šestky.
Trenéři vzpomínajíiDNES.cz osloví bývalé reprezentační trenéry, kterým pokládá stejné dotazy. Jako první odpovídal Miloš Říha, který vedl český tým na MS 2019. Nyní pojedeme podle časové osy a jelikož Ivan Hlinka, Luděk Bukač a Josef Augusta už nežijí, přišla řada na Slavomíra Lenera a nyní na Vladimíra Růžičku. |
Statistici by vám řekli: Sice jste prohrál, ale herně to bylo dobré a je otázka času, kdy se to projeví výsledkově.
Ano, ano, ale na to všichni kašlou. Na to kašlou hlavně fanoušci. Ono se stane, že hrajete dobře, prohrajete a lidi vám zatleskají. Ale když se to stane třikrát čtyřikrát, tak vám už nezatleskají. Už vidí, že tam je něco špatného. Diváky zajímají jen výhry. Když vyhrajete pět šest zápasů za sebou, tak nikdo nekouká, jestli hrajete hezky nebo jestli máte krásné Corsi. Důležité jsou body.
Na druhou stranu jste jako trenér hodně přísný a když po hráči něco chcete, tak přes to nejede vlak.
To jo, to jsem. Letos s tím někteří hráči v Hradci měli problém. Když si něco řekneme, tak hrozně vyžaduju, aby to tak bylo při tréninku i při zápase. Vadí mi, když to tam nevidím. Pak si někdo může říct, co na těch trénincích vůbec děláme a na co ty trenéři na střídačce vůbec jsou, když hrajou takový kulový. Já jsem zastáncem jedné věci: hráči musí být pod tlakem.
Není to někdy na škodu, že se pak bojí na ledě něco udělat?
Samozřejmě je každý hráč jiný, na každého se musí jinak. To jo. Na druhou stranu jsem v tomhle spravedlivý a je mi jedno, jestli je hráči čtyřiatřicet let nebo dvacet. Není umění sprdnout osmnáctiletého kluka, který začíná. To umí každý. Důležité je říct tu chybu i hráči, kterému je pětatřicet. A ne dělat, že se nic neděje. Protože pak se vám to vrátí. Hráči vidí, co vy jako trenér dovolíte. To vám pak mužstvo posouvá jinam. Naopak mladýho spíš podržím, protože se to učí.
Musíte poznat, jestli hráči vynadat přede všemi, nebo si ho vzít stranou?
Já hokej beru jako partu, hokej není o jednotlivcích. Mně se zdá, že si právě tohle začínají v dnešní době všichni plést. Hlavně rodiče. Musím se smát, když si berou děti na tréninky a turnaje ještě mimo klub.
Hokej u leduPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah - seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
Proč?
Protože když jste na extraligové úrovni, tak to má dostatečnou kvalitu. Není možné, aby kluk v osmé třídě odehrál za sezonu sedmdesát zápasů. Kde to jsme? To přece není normální.
Vždyť se říká, že je lepší hrát než trénovat.
Jenže záleží na věku! Čtrnáctileté kluky akorát odvaříte a hokej je už ani nebaví. Tihle kluci potřebujou trénovat a zdokonalovat bruslení, pohyb na ledě, vidění na ledě, obratnost, to je plno aspektů. Mně se zdá, že se všichni zhlédli v Americe a Kanadě, kde hrajou jenom zápasy.
A nejsou Amerika s Kanadou vzorem?
Bavil jsem se o tom kdysi s Rayem Bourquem a říkal, že si taky myslí, že je lepší víc trénovat než hrát. Zdokonalujete se samozřejmě v zápasech, ale tréninkový proces je v tomhle věku důležitější.
Při nominacích na světové šampionáty jste vždycky dával spíš na instinkt než na statistiky nebo na aktuální formu hráčů. Proč?
U trénování je to tak, že některým hráčům věříte a máte o ně větší zájem. Když si můžete vybrat, tak si vybíráte, ale my těch hokejistů zase tolik nemáme. Já totiž vůbec nesouhlasím s tím, že hokej je nějaká věda. Jasně, hokej se samozřejmě posouvá, ale pořád je to kolektivní hra, je to o charakteru hráčů, o bojovnosti a o tom, co umí. Hokej je rychlejší a tvrdší, stačí se podívat na to množství otřesů mozků, které za mých časů skoro neexistovaly. Ale zase jsou jiná pravidla. Když se podíváte na Nagano, tak se smějete, co se pouštělo za fauly. Dneska na někoho sáhnete hokejkou a jdete ven. Pravidla se posunula, nedá se hrát jako v roce 1950, to v žádném případě. Ale nemusíme kvůli tomu dělat z hokeje vědecký výzkum.
Dejte příklad, kdy se vám nejvíc vyplatil instinkt před čísly?
Když jsem chtěl na mistrovství 2005 ve Vídni za každou cenu Tomáše Vokouna. Tehdy se mu v sezoně moc nedařilo, ale já ho hrozně přemlouval, aby jel. Pamatuju si, jak jsem s ním protelefonoval celou cestu z Třince do Prahy. Úplně to vidím jako dneska, jak říkal, že nechytne ani medicinbal nebo fotbalový míč.
Jak jste ho udolal?
Pak se to nějak povedlo, ani nevím jak. Byli jsme strašně rádi, že jede a měl na turnaji neskutečnou formu.
Proč jste o něj tehdy tolik stál, když brankářů bylo ve výluce NHL k dispozici víc?
Protože v roce 2004 odchytal Světový pohár i mistrovství v Praze. Já jsem mu hrozně věřil. Tak nějak jsem cítil, že on je ten pravý.
Na šampionátu 2005 bylo české mužstvo silné celkově. Jak velký byl Vokounův podíl na zlatu?
Pamatuju si, že na začátku byl trochu nervózní, protože se mu v závěru sezony ve Finsku nedařilo, jak by si představoval. Postupně se ale rozjížděl a pak všechny vyčapal. Chytal výborně ve čtvrtfinále s Amerikou, v semifinále se Švédskem i ve finále s Kanadou. Stejně tak jsem stál o Martina Ručinského, který byl před šampionátem zraněný a také se mu nechtělo.
Je Vídeň 2005 mistrovstvím, na které vzpomínáte nejraději?
Tehdy byla výluka, takže všechna mužstva byla narvaná. Pro mě to bylo hlavně první mistrovství v roli hlavního trenéra a na první zlato se nezapomíná. Ale v roce 2010 jsme byli zase dost podceňovaní a nedařilo se nám, takže to má také své kouzlo.
Asi se nebudu mýlit, když turnaj v Německu označím za vaše největší překvapení, viďte?
No to určitě. Byl to hrozně těžký turnaj, kdy jsme se dostali do situace, že jsme museli už jenom vyhrávat. Ale povedlo se nám to.
Ona už nominace byla komplikovaná, protože se vám omlouvala kvanta hráčů.
Jo jo, někteří byli zranění, jiní nechtěli. To tak je, protože sezona je pro hráče z NHL hrozně dlouhá. My jsme tehdy měli jenom čtyři hráče z Ameriky, protože Jarda Jágr hrál tehdy v Omsku. Byl tam Vokoun s Pavelcem, který dělal dvojku, potom Voráček, jemuž bylo dvacet. A ještě Rozsíval. To je všechno.
Co se vám vybaví, když se zeptám na nejhezčí zápas, který jste vedl?
Hrozně rád vzpomínám na Světový pohár a čtvrtfinále ve Švédsku, kde jsme jim dali 6:1. A pak na semifinále v Torontu, kde jsme s Kanadou prohráli v prodloužení. To přebije všechno, protože to byly neskutečné zápasy. Pokud jde o mistrovství světa, tak Vídeň 2005 a čtvrtfinále s Amerikou, které se nám podařilo obrátit. A pak samozřejmě obě finále, to jsou zápasy o všechno, proto hokej děláte.
Jaká porážka byla naopak nejtěžší?
Těžce jsem kousal čtvrtfinále 2009, kdy jsme prohráli se Švédskem. Tehdy jsme mužstvo dost lepili, chytal třeba Štěpánek, který neměl žádnou zkušenost s mistrovstvím nebo s NHL. A pak domácí semifinále s Kanadou v roce 2015.
Dodnes pamatuju, jak jste byl po něm v televizním studiu zdrcený.
To bylo tím, že se hrálo mistrovství světa doma. Hrozně jsme chtěli uhrát zlato, ale musím říct, že Kanada tehdy předváděla neskutečný hokej. Prošli turnajem úžasně a když to vezmu, tak jsme s nimi i přes prohru 0:2 jako jediní relativně drželi krok. Vždyť oni i ve finále dali 6:1 Rusákům. A to Rusové byli silní včetně Ovečkina. Ti to už vůbec nekousali.
Takže byste z toho vlastně ani nemusel být tak smutný.
Já vím, ale bylo to doma, byli jsme našláplí a věřili, že když budeme mít malinko kliku, tak tu Kanadu můžeme v jednom zápase porazit. Bohužel jsme byli tak zklamaní, že jsme druhý den prohráli i zápas o bronz s Amerikou, což pak bolelo ještě víc. Bylo to úžasné mistrovství a fanoušci, ale když nemáte medaili, tak to hrozně bolí. To samé bylo i rok předtím v Minsku.
Co by za to dneska trenéři dali, kdyby se Česko pravidelně dostávalo tak daleko.
No, to je pravda. Dostat se mezi čtyři je dobrý, ale když pak nemáte medaili, tak je to obrovské zklamání.
Zmínil byste nějakou věc, kterou byste na mistrovstvích zpětně udělal jinak?
Jediné mistrovství, kde jsem nešel do semifinále, bylo Švýcarsko 2009, takže asi něco tam. Ono je těžké po letech říkat co. To víte, že člověk hodně přemýšlí, co udělat, ale musíte se rozhodnout v danou dobu. Výsledky jsou ovlivněné tím, koho máte v týmu. Rozumím, že jsou hráči z NHL po sezoně unavení, ale další věc je, že srdcařům jako Tomáš Plekanec, Jarda Jágr, Jarda Špaček, Martin Ručinský, David Výborný nebo Alby Reichel byl už konec. Ti jeli vždycky, a když jste neměl tuhle kostru, tak to nebylo jednoduché. Hodně to ale ovlivňují i zranění a v NHL hrajou skoro se vším.
Jaké bylo naopak nejlepší rozhodnutí, které jste udělal?
Těžko říct, ale asi jsou to ta rozhodnutí, kdy jsem si stál za tím, že chci některého hráče nominovat. Ať to byl Voky nebo Růča, který mi v roce 2005 říkal, že pojede, ale že musím počítat s tím, že když to nevyjde, tak nás hrozně natřou.
