„Když jsem potkával Vjačeslava Fetisova, říkal: Á, pán přišel,“ vzpomíná Říha na setkání s legendárním bekem. V Rusku koučoval osm sezon, vedl mocné kluby, jeho jméno se dřív skloňovalo i v souvislosti s tamním nároďákem.
První velký šampionát ale od pátku zažije na české střídačce, čímž si může vysloužit uznání i ve vlasti.
Nominace na hokejové MSPřehled |
Hodí se vaše rázná povaha víc k ruským týmům?
Těžko říct, ale tehdy to sedlo. Když jsem šel v roce 2005 do Ruska a přišel na trénink ve Voskresensku, myslel jsem, že to jsou kluci z krajského přeboru. Všichni měli dvacet kilo nadváhu, ale začalo se pracovat. Mojí myšlenkou je, že cestou je tvrdá práce. V Rusku jsem zjistil, že hráči tam jsou zvyklí na dřinu, ale chyběla jim. Pořádně mě ale v Rusku začali brát až ve Spartaku Moskva, předtím to bylo takové opatrné.
Jak se to projevuje?
Rusové neměli v Čechy nikdy moc důvěru. Mysleli si, že jim chceme něco sebrat a pořád vymýšlíme něco proti nim. Poznával jsem to sám, když jsem třeba chtěl vyměnit hráče, vedení to odkývalo, ale potom mi to zatrhli. Ani vztahy mezi trenéry nebyly dobré, než zjistili, že s nimi dokážu komunikovat, nebo se jim vzepřít. Budoval jsem si respekt a věřím, že mé jméno je zapsané velmi dobře. I pan Tichonov mi předával cenu pro trenéra roku.
MS v hokeji 2019Program |
Čím to, že větší uznání máte za hranicemi?
Mezi mladší trenéry, kteří u nás dřív směřovali na vrchol, jsme patřili já a Vláďa Růžička. Ale zdálo se mi, že Vláďa měl větší všeobecnou podporu. Navíc na rozdíl ode mě byl už veliký hráč. Ale myslím, že i když jsem nedosáhl na titul, mužstva s problémy jsem potáhl. Karlovy Vary nebo Spartu. Respekt jsem si ale nezískal.
Teď ho můžete získat s reprezentací, která už sedm let čeká na medaili ze šampionátu.
Nebral bych to tak. Šance přišla, ale na druhou stranu nikdo další moc nezbýval. Jsem rád, že mám důvěru, ale že bych cítil, že musím něco někomu dokazovat? To ne.
V tom vás Rusko ovlivnilo?
Změnilo mě jinak. Nejhorší bylo odloučení od rodiny - odcizíte se, naučíte se žít sám. To bylo špatně. Rodina zůstala doma, neměl jsem čas na děti. Jezdil jsem domů po sezoně, dva měsíce se ladilo, aby to fungovalo, ale pak jsem zase zmizel. Jako člověka vás to posílí, učíte se zvládat pády i vzestupy. Svoji práci zvládáte, ale bylo to na úkor zázemí.
K trenéřině v Rusku patří i alkohol. Vladimír Vůjtek líčil, jak se s trenéry soupeřů zápas zapíjí.
Nezveličoval bych to. Je to jejich rituál, ale k němu se musíte dopracovat. Není to o tom, že se předvedete, jak vypijete lahev. Musíte se ukázat výsledky, pak je zvykem, že než se hráči po zápase sbalí, pozve se hostující trenér na pohoštění do domácí kabiny. Poznal jsem tak Vorobjeva, Jurzinova, Tichonova nebo Znaroka, se kterým jsem byl ohromný rival. Novináři čekali něco vyostřeného, ale my se po zápase drželi kolem krku a smáli se. Férovost trenérů byla skvělá.
Jak jste vycházel s hráči?
Hráči byli třeba zvyklí na snídani - párky, vajíčka. Já to trochu změnil, jiná strava, jiný režim, tvrdá práce. Ale zároveň byli za ni odměněni - finančně, ale i volnem nebo pestřejšími tréninky. Myslím, že jsem s hráči problém nikdy neměl. I hvězdy jako Ilja Kovalčuk se dokázaly podřídit.
Ten povede našlapaný ruský tým na šampionátu jako kapitán. Jaký je?
Znám ho ze Spartaku i Petrohradu. Ilja má strašně rád hokej, je technický, chce hrát s pukem, sbírat body. Když je nedělá, znervózní. Začne kolem sebe šířit špatnou atmosféru. Ale když nesežene zastání, srovná se. V Petrohradu se tenkrát trochu nechal unést vedením. Když jsme vystoupali na první místo, vadilo jim, že se vyhrává jenom 1:0. Byla tam averze jednoho člověka z vedení, který využil i Ilju, abych odešel.
O zvláštním přístupu ruských funkcionářů se traduje hodně historek.
Dřív to tak nebylo. Prvních pět let, co jsem zažil, se trenérům věřilo. Ale vznikla KHL, přibyly peníze, z Ameriky se vraceli hráči do funkcionářských rolí a víc dbali na názor hvězd na ledě. Zdálo se mi, že trenér neznamenal nic a při sebemenší příležitosti ho nějakým způsobem chtěli odstavit. Vytvářeli si místo pro své lidi, a pokud jste neměl člověka, který by se vás zastal, byl to problém. Vlastně v každém klubu jsem byl tak trochu odejit.
Trenér Miloš Říha a Jakub Voráček na tréninku české hokejové reprezentace.
Nemohla být chyba spíš ve vás?
Kdybych se choval jinak, nebyl bych to já. Nechci ustupovat ze své práce, kluby byly v nějakých problémech, se mnou se to nějak potáhlo nahoru. Klub začal nějakým způsobem reagovat na tréninkový proces - Petrohrad, Spartak nebo i Mytišči. Proč bych měnil něco, čemu věřím, a dělal to jinak jen proto, abych se někomu zavděčil?
Zní to skoro, jako kdybyste byl hokejový Franz Straka, který dokáže tým nabudit.
To je asi trošku jiné, osobně ho ani neznám. Je to srdcař, ale možná je to až moc. Kdyby kolem něho nebyl takový boom, udělal by práci stejně a možná ještě líp.
