„Začínám mít strach,“ prohlásil 23letý gólman před houfem novinářů, kteří čekali na jeho slova. Nervozita z jeho hlasu znát ovšem nebyla.
Překvapila vás v neděli pozvánka do národního týmu?
Překvapila, vůbec jsem s ním nepočítal. V sobotu mi volali, že by to mohlo vyjít. Já byl ještě po oslavách ve Finsku mírně omámený, tak jsem na to možná zapomněl.
Jaký to byl pocit?
Musel jsem se rychle sbalit, měl jsem v hlavě tolik myšlenek, tolik jsem toho potřeboval zařídit.
Přemýšlel jste vůbec, jestli stojí za to jet?
Sice mám v sobě sedmdesát zápasů, jsem obouchaný, ale nejsem v pozici, že bych někam nejel, to nemůžu říct. Jsem rád, že tu jsem, cítím se jako dítě o Vánocích.
Berete to tak, že jedete nasbírat zkušenosti, když vedle vás sedí Rittich a Francouz?
Určitě, já tyhle lidi viděl akorát v televizi, jsem rád, že tu můžu vůbec stát. Navíc vedle mě nesedí, to spíš já sedím vedle nich. Není náhoda, že Rittich chytá v NHL a že je Francouz jednička nároďáku
Znal jste někoho v týmu?
Znám akorát pana Plekance a pana Gudase, pak pár mladých.
To jste jim vykal, že říkáte pana Plekance?
Jo... Já tyhle lidi viděl akorát v televizi. Nebyla prča jim tykat nebo vůbec podat ruku, jazyk mám ještě všelijak zakulacený.
Nebyl jste ty roky ve Finsku trochu ztracený?
Četl jsem nějaké články, že to tak vidíte. Ale na světě nejste sám, v Rusku i české extralize jsou kvalitní gólmani. A Finsko je pro mě domov.
Teď ale odcházíte do KHL do Astany...
Astana se zajímala nejvíc, jednala rychle. Já jsem nechtěl čekat. Nějaké obavy tam jsou, je to nové prostředí, ale třeba si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem odcházel do Finska.
