Hokej může být neskutečně zábavnou a napínavou podívanou. Divák nemusí být skalním sportovním fanouškem, a přece ho dění na ledě upoutá a vtáhne. Trne a zírá s pusou otevřenou. Někdy mu až srdce poskočí radostí nad úžasnou rychlostí, řinčivou tvrdostí, osvěžující nápaditostí, neobyčejnou zručností.
Na klíčová utkání české reprezentace ovšem v poslední době není příjemné pokoukání. Jejich sledování hraničí s duševním týráním, modlitby utichají, víra slábne, až se ztrácí docela: „My toho góla fakt nedáme!“
Prozření je bolestné. A na šampionátech se opakuje už pět let. Jen dvakrát mužstvo v poslední době zvládlo čtvrtfinále, na jaře 2014 s USA 4:3 a 2015 s Finskem 5:3.
Sedm dalších mačů přineslo pouze zmar s děsivým celkovým skóre 2:18. Trefili se v nich pouze obránce Kutlák v přesilovce proti Švýcarům (2013) a loni útočník Zohorna z trestného střílení proti USA.
Další výbuchy nadšení se nedostavily. Čtvrteční pařížské soužení v bitvě s Rusy jen potvrdilo, že na českých zimácích vymírají střelci.
Zatímco forvard Sobotka v úvodu ve vyložené pozici minul branku, bek Orlov a kanonýr Kučerov na opačné straně šance bravurně proměnili.
Jako by si pamatovali hlášku někdejšího kouče Augusty a poslali brankáři Francouzovi dvě bomby k tyčím. Pohotově namířili do titěrných škvírek a vlastně už v první třetině rozhodli o vyřazení českých rivalů. „Naši už pak mohli v horkem zalité hale šetřit pot,“ napsal Sovětskij sport.
Palte! Ale jak?
Následovalo marné snažení poražených, jehož videozáznam by se dal použít jako dokument o vydrancovanosti kdysi slovutné a uznávané hokejové školy.
Jalové přesilovky. Nedůrazné a opožděné střely, jež narážely už do prvního clonícího soka. Nezdařené pokusy o bleskové rány z voleje - tuhle dovednost, jež zdobí špičkové snajpry (Stamkos, Ovečkin, Pavelski, už dříve Hull) si Češi stále neosvojili.
„Chybělo víc střelby, víc tlaku do brány. Umění dát gól, jaké předvedli Rusové. Lepší instinkty a asi taky sebevědomí,“ posteskl si centr Tomáš Plekanec.
Národ takových mistrů zakončení, jakými byli Zábrodský, Nedomanský, Hlinka, Nový, Růžička, Jágr, Reichel či Hejduk, by mohl vypsat veřejnou soutěž nebo uspořádat reality show s názvem Česko hledá kanonýra.
Hokejová reprezentace v play-off MS 2013 - 20172013 2014 2015 2016 2017 Devět zápasů, sedm porážek, ve kterých tým nastřílel pouhé dva góly. V těch prohraných utkáních tak měl takřka neuvěřitelný průměr 0,29 branky. Poslední olympijské hry ve Vancouveru a Soči 2010 2014 Dva mače, dva zásahy, čili v průměru jeden gól. |
Mladík Pastrňák, autor 34 branek v uplynulé sezoně NHL, tolik chtěl vzít odpovědnost na sebe, až se jí zalkl. Také kapitán Voráček se vrhal do sólových akcí, aby pohnul s nelichotivým skóre. Jenže on je povahou spíš nahrávač.
Zadáci se v porovnání s nedávnou minulostí v zacházení s pukem zlepšili, ale dál mezi nimi chybí bombarďák typu Karlssona či Burnse.
Není to smůla či náhoda. Hráči prostě postrádají střelecký kumšt. Dostatečně ho necvičí na ledě ani na suchu, běžné tréninky nestačí ani žáčkům a dorostencům, natož profesionálům.
Kdo nerozvíjí rychlost, sílu, šikovnost a přesnost, v klíčovém okamžiku, časové a prostorové tísni, prostě svou příležitost nepromění.
A tak čeští příznivci ve čtvrtek úpěli při pohledu na festival bezradnosti, popáté za sebou se rozžehnávali s vidinou získaných medailí a Rusové šetřili potem před očekávaným semifinále s Kanadou.
Samozřejmě nejde jen o napálení kotouče do sítě. Předchází mu například svěží pohyb, vyžadující patřičnou techniku bruslení, účinná kombinace nebo individuální průnik. Rovněž v těchto činnostech nároďák zaostává.
Na taktiku nahazování, tečování a dorážení puků těžko hledá vhodné typy. Češi nemají v krvi baseballové dovednosti jako Američané a Kanaďané. A tak je otázka, zda se spíš nevrátit k tradičním hodnotám, které převzali též v zámoří - chytrost, zručnost, souhra.
Učte děti, stanou se hráči
V nejvypjatějších utkáních rozhodují borci, kteří dovedou podržet kotouč a vymyslet originální tah. „Potřebujete HRÁČE,“ tvrdí Luděk Bukač, trenér mistrů světa z jar 1985 a 1996.
„Nemyslím jenom ruce a nohy. Do toho pojmu patří i mentální stránka, psychická odolnost. HRÁČI byli třeba Hlinka, Martinec nebo Růžička, je jím Jágr. K soupeři přistupují stylem: Já s tebou vyběhnu, přečtu tě a překonám. Ve střelecké šanci volí řešení podvědomě. Mají v paměti zapsaná data.“
Dobrá, ale kde takové frajery vzít? Talenty jsou vzácné. Svazové akademie je nechrlí.
„Hráčství do sebe musí dostat už jako děti v zápasech, dokud se jejich mozek učí,“ soudí Bukač. „Po dvacítce už ty schopnosti nezískají. Naopak třeba s nabíráním fyzičky se dá počkat.“
Zní to logicky. Začnou Češi znovu vychovávat HRÁČE? Tvořivé a bravurní v koncovce? Pak by se hokej v podání reprezentace snad zase stal nádhernou podívanou.
