Únor 2010, utkání olympijských her ve Vancouveru: Alexandr Ovečkin číhá na Jaromíra Jágra a tvrdě, na hranici faulu, ho sráží k zemi. Od té doby začíná pro českého mazáka jiný turnaj. Jako kdyby po úderu ruské osmičky ztratil šťávu.
Květen 2010, finále mistrovství světa v Německu: ve 39. minutě finále se Ovečkin sráží s vlastním spoluhráčem, svým někdejším vzorem Sergejem Fjodorovem. Veterán končí se zraněním, do zápasu už nezasahuje. Ani tentokrát sice Jágr nebyl ušetřen tvrdé srážky, ale víc rozhodně bolela Rusy porážka.
Obě situace mají kouzelné podobnosti:
Ani jeden incident se nestal někde u mantinelu, ale na širém kluzišti poblíž modré čáry.
Rusové na olympiádě hned v následném brejku vstřelili gól. Rolinek ho teď rovněž dal ihned po protiútoku, do nějž se Češi dostali poté, co došlo ke kolizi obou ruských hvězd.
A v obou případech šlo o druhou třetinu.
"To je osud. A buď si ho všímáte, nebo ne," vyprávěl po finále Jágr. "Já tam předtím nechal Ovečkinovi nechtěně koleno a odnesl jsem to já. To tak chodí, je to součást života. Já už na osud ani nemyslím, beru ho jako hotovou věc," dodal veterán, který si ze zápasu kromě nejcennější medaile odnesl i zranění nohy.
Ale taky vzpomínku na báječnou partu kluků, kteří z nedůvěry a hrozícího propadáku vydolovali hokejové zlato. "Jsem hrozně rád za kluky, kteří jsou poprvé na šampionátu," říká Jágr. "Já už mám tohle všechno za sebou, ale dělá mi radost, když vidím, jak oni jsou šťastní."
