Vy už jste zažil finále mistrovství světa v Rize 2006. Není to letošní díky způsobu, jakým jste se do něj dostali, ještě o stupínek výš?
Je. Tohle je ještě o trošičku lepší v tom, že tým tady strašně žije pospolu. A v tom, že my ty zápasy zvládáme, i když prohráváme. Vždycky bojujeme a dokážeme to.
Česká reprezentace skutečně na tomhle šampionátu ukázala ohromnou vnitřní sílu.
I když prohráváme, pořád se hecujeme, věříme si a tým žije. Nesedíme na střídačce jen tak potichu, po obdrženém gólu nejsme v křeči. Naopak, hrajeme o to aktivněji. Tak jako teď se Švédy. Dvakrát jsme prohrávali a přesto jsme nebyli v křeči, neodskakovaly nám puky. Dostávali jsme se k nim do pásma a až na pár minut, kdy nám ve druhé třetině nešly přesilovky, musím před klukama smeknout. Já jsem sice kapitán s Céčkem, ale to Céčko by měl mít každý. Všichni z týmu si ho zaslouží za tu odmakanou práci.
Co říkáte na to, že sedm a půl vteřin před koncem třetiny vyrovnal zrovna Karel Rachůnek, který ve čtvrtek oslavil narození dcery?
To je prostě nádherný. Toho góla jí určitě věnuje. Ale ať ho dá kdokoliv, je to jedno. Protože my všichni po tom ledě lezeme a hrajeme jeden za druhého. Jak říkám, stojím tady na rozhovoru, ale měli by tu se mnou stát všichni.
Co jste si říkal, když zápas znovu došel až do nájezdů?
Já jsem věřil, že je vyhrajeme, protože se povedly už ty penalty proti Finům. Tomáš Vokoun se na ně skvěle připravil, dopadlo to parádně a já jsem strašně šťastnej.
Při nájezdech se hráči drželi kolem ramen...
To vzniklo úplně spontánně. Chytla se celá střídačka a pak už se jen držíte a držíte. Chytili jsme se i u hymny a zpívali jsme. Říkali jsme si, že ji odzpíváme všichni.
Kdyby vám někdo po prohře se Švýcarskem v Mannheimu řekl, že nakonec projdete až do finále, věřil byste mu?
Upřímně, ne. Tehdy jsme si hlavně přáli, abychom se dostali do čtvrtfinále. Abychom nejeli s ostudou domů. Nebudu lhát a říkat, že jsem věřil. Nevěřil jsem.
Čeká mužstvo v neděli před finále zase "vítězná" procházka?
Doufám, že to platí a že trenér nebude nic měnit. Že i když hrajeme pozdě večer, půjdeme na procházku a nebude rozbruslení. Musíme Růžu ukecat.
Co říkáte tomu, že se doma v Česku lidé znovu radují díky hokeji?
Jsme strašně, strašně rádi. I za ty fanoušky, co jezdí sem. Někteří jsou na každém mistrovství. Po čtvrtfinále zastavili tihle skalní náš autobus a jedna paní nám dala pekáč buchet. Říkala, že u pečení strávila tři hodiny. My jsme si na těch buchtách všichni pochutnali. Je vidět, že náš národ hokejem zase žije. A o to víc, když vidí, jak jsme soudržní. Že nejsme žádné hvězdy, které by si hrály na bůhvíco.
