"Zrovna předevčírem jsme měli sraz s hokejovou třídou ze základky. Rád na ty školní časy vzpomínám," řekl Petr Čáslava.
Do sálu Městského společenského domu dorazili oba hráči po krátké audienci na radnici. Mojžíš nesl na podium pohár, Čáslava pod něj vystavil červený dres a zlatou medaili. Za nimi běžely na velkoplošné obrazovce záběry z finálového zápasu s Ruskem.
"Tak, a teď se můžete ptát. Na všechno, co vás zajímá," vyzval po krátkém proslovu šéf místního hokejového klubu Ondřej Franc školáky a předškoláky, jichž krátce před obědem dorazilo ve dvou směnách několik stovek.
Při dětských dotazech se oba obránci zapotili možná víc než na ledě. "Podepíšeš se mi?" ptal se do pískajícího mikrofonu asi čtyřletý klučina. "Jak jste zvládli dát tolik gólů?" pokračoval další. "Kolik jste za to brali peněz?" odzbrojil definitivně hráče třetí z kluků.
Hokejisté dětem vyprávěli o svých začátcích. "Poprvé jsem byl s hokejkou na ledě asi ve čtyřech letech," říkal Tomáš Mojžíš. "A co si tak vzpomínám, moc mě to tenkrát nebavilo." "Já jsem to šel zkusit, protože hokej hrál i můj velkej kamarád," líčil pro změnu Petr Čáslava, jehož dotazem nezaskočila ani jedna z učitelek.
"Víte ještě, kam jste chodil do mateřské školy?" zkoušela šampiona. "Ano, a dobře si pamatuju i na vás," odvětil s úsměvem Čáslava a vyzval zájemce, aby si stoupli do fronty na autogram.
