Slovensko v sobotu prohrálo 0:8 s Českem. Přišlo o postup do čtvrtfinále mistrovství světa. A 41letý Bondra se s tím jako manažer týmu jen těžko smiřoval. "Do neděle se nikomu ze slovenského mužstva neprobouzelo moc dobře."
Po debaklu jste bez čtvrtfinále. Jak se to Slovensku mohlo stát?
Dobrá otázka. Ale odpověď na ni ještě nemám.
Bylo vám někdy u hokeje hůř?
(hořce se pousměje) Poslední dva roky se ptám, jestli to není ve mně. Loni jsme hráli o udržení, letos tohle. Člověk se zamýšlí nad různými věcmi. Nechci se skrývat. Tvrdit, že jsem u toho nebyl. Právě naopak. To já byl u skládání mužstva.
Máte vůbec chuť to dělat dál?
Neumím prohrávat. Pro mě je to motivace, výzva. Pořád si ale kladu otázku, co jsem mohl udělat líp. Ptal jsem se tak sebe celou kariéru, i jako hokejista. Uvidím, co bude dál. Potřebuju se na to vyspat, dejte mi dva tři týdny. Ono to není všechno jen v nás. Soupeři jsou čím dál lepší.
Peter BondraNarodil se 7. února 1968 v ukrajinském Lucku. |
Kouč Filc říkal: Časy, kdy jsme patřili k úplné špičce, jsou pryč.
A byli jsme my Slováci opravdu někdy v úplné špičce? Tím si nejsem jistý. Ano, vyhráli jsme titul v roce 2002. Několik let jsme se drželi nahoře. Ale co to znamená? Jisté je, že letošní výsledek je pro nás nedostačující. Máme svou hrdost.
Jak se vám pak tedy po sobotě poslouchá špičkování od českých kamarádů?
Žádné jsem ani neslyšel. Mezi hokejisty tohle není zas tak zvykem. Máme k sobě vzájemný respekt. Zaznamenal jsem od Čechů spíš to, že cítili s námi. Povzbuzovali nás, že taková porážka se může stát. To mi říkal třeba Jarda Jágr.
Skutečně?
V neděli jsme se potkali a trochu se bavili. Říkal jsem mu, jak mi vadí, že jsme vám nebyli důstojnějším soupeřem. Pokud bychom prohráli o tři góly, dobře. Ale my předvedli naprostý kolaps.
Také díky dvěma Jágrovým gólům. Co říkáte na to, jak ve 37 letech válí?
Gratuluju mu k tomu! Jarda je něco mimořádného, má za sebou výjimečnou kariéru. Hodně toho udělal nejen pro český, ale i pro světový hokej.
Vy dva jste spolu hrávali za Washington. Není trochu zvláštní, že se mu tam na rozdíl od všech jiných štací moc nedařilo?
Ani se k tomu dvakrát nechci vyjadřovat. Už je to dost dávno, ještě bych něco plácnul. Někdy to prostě tak je, že se vám někde moc nevede.
Jen pár let po něm přišla do Washingtonu jiná hvězda – Rus Alexandr Ovečkin. Věděl jste hned od první chvíle, co z něj vyroste?
Od první chvíle ne. Ale od první sezony ano. Hned ukázal, že je někde jinde. Co všechno je schopný ve svém mladém věku pro tým udělat! Úžasné. Až se zamýšlíte, jak je možné, že takový hráč vůbec existuje.
Jeho výkony bude v budoucnosti těžko někdo překonávat.
Jaký je osobně?
Mám přístup do kabiny Capitals, takže se občas dáme do řeči. Je stále dobře naladěný, hokejem se baví. Po loňské sezoně jsem s ním dělal interview...
... vy? Stal se z vás novinář?
Svým způsobem. Požádaly mě o to jedny noviny, bylo to docela srandovní. Ptal jsem se ho, čeho chce dosáhnout teď, když už jako takhle mladý získá čtyři individuální trofeje NHL. A pak jsem mu ještě řekl, že nevidím důvod, proč by s Washingtonem nemohl vyhrát Stanley Cup.
On je z Ruska, vy jste se narodil na Ukrajině. To se asi bavíte rusky.
Většinou. Ale já rusky mluvím spíš kvůli tomu, že jsem se s Rusy v kariéře něco nahrál.
A ta Ukrajina?
Z ní jsme se stěhovali na Slovensko, když mi byly tři roky. My jsme prakticky slovenská rodina. Co si vy pamatujete z doby, kdy vám byly tři?
Nic moc.
Tak u mě je to stejné. Na Ukrajině jsem se narodil, ale to je tak všechno. Nijak se za to nestydím, to si člověk nevybere.
O československé občanství jste si pak dost dlouho neřekl.
Kvůli vojně. Využil jsem situace, že jsem na ni nemusel. Tenkrát se chodilo do různých Dukel, já takhle nemusel odejít z košického mužstva. Však taky pokaždé když jsme hráli v Jihlavě, chodil zamnou Standa Neveselý a pořád mi vtloukal do hlavy, že by bylo dobré změnit občanství. Mohl bych pak hrát za Československo. Začal jsem nad tím dokonce přemýšlet. Bylo mi jedenadvacet a zjistil jsem, že mi reprezentace chybí.
Ještě byla jedna logická možnost: hrát za Sovětský svaz.
Prakticky nemožné. Do ní bylo hodně daleko. Nebyl jsem tehdy takový hokejista, aby si mě Tichonov v konkurenci Larionova, Kasatonova a dalších všiml.
Byl jste u toho, když hráči jako tihle pronikali do NHL. Když začínala evropská expanze. Byly to těžké časy?
Kolikrát ano. V NHL si tehdy na Evropany ještě moc nezvykli. Když jsem se ocitnul v kempuWashingtonu, jako bych od místních dostal na tělo terč. Jakmile jsem se dostal do rohu, Kanaďani si na mně rádi smlsli. Potřeboval jsem trochu pomoci, naštěstí tam byl se mnou Michal Pivoňka.
Když se teď potkáte, vzpomínáte na staré časy?
O minulosti se moc nebavíme. Vidíme se dvakrát, třikrát do týdne. Zahrajeme si spolu golf, tenis. A dost to prožíváme. U hry se i někdy pohádáme. Už se stalo, že jeden z nás předčasně odešel z kurtu. Na chvíli.
Kdo z vás je větší vztekloun?
Já. Michal je vyčuranější, já víc startovací. (smích) Ale jsme dobří kamarádi, do hodinky každá hádka vyprchá. Vyplývá to z naší soutěživosti. Jednou jsme třeba hráli tenis v Kladně. Výjimečně se mi proti němu dařilo. Po hře jsme měli jít s manželkami na výlet, ale skoro jsme nešli, protože mě Michal nechtěl pustit z kurtu. Tolik ho žralo, že se mnou prohrává. (smích) Na to se hezky vzpomíná. Oba holt neradi prohráváme.
Možná proto jste to dotáhli tak daleko.
Možná. Ale prohrávání nesnáší každý. I ti kluci, co v sobotu prohráli 0:8 s Českem. Určitě si z toho zápasu něco vzali. Přinejmenším to, že příště už se něco takového nesmí stát.
