"Byli jsme taková nešťastná generace," vysvětluje 80letý Gut.
Krátce před jeho nástupem do národního týmu poslala komunistická zvůle do kriminálu osu úspěšné reprezentace. Tým se musel znovu dlouze budovat, vypořádat se s generační mezerou. A taky s nástupem nového soupeře: Sovětského svazu.
. Seriál MF DNES: Hvězdy bez zlataKarel Gut |
"V roce 1954 přijeli na turnaj do Stockholmu a každý si myslel, že hokej neumějí," vzpomíná Gut. "Nezvykle bruslili. V kotnících to měli volnější, šněrování jim nešlo úplně nahoru. Nevypadalo to moc hezky, takže třeba Kanaďané je podle prvního pohledu nebrali vážně. Jenže pak od Sovětů dostali sedm gólů."
I tak měli Čechoslováci na světový titul. Třeba v roce 1953. Jenže zemřel prezident Gottwald a mužstvo bylo z důvodů piety odvoláno domů. "Přišlo nám to nepochopitelné, zároveň jsme s tím však nemohli nic dělat," vypráví Gut, dlouho kapitán týmu. "Abychom trucovali? Ani náhodou. My byli rádi, že můžeme hrát a jako jedni z mála vůbec jezdit za hranice."
Víc lituje mistrovství v roce 1959, které se hrálo na domácím ledu. Gutův výběr ztratil nadějné utkání se SSSR, následná výhra nad mistrovskou Kanadou tak už nebyla nic platná. "Sahali jsme po zlatu, ale nedosáhli na ně," lituje.
Až po letech se dočkal satisfakce. Jako kouč dovedl reprezentaci k titulům v letech 1976 a 1977, u jiných úspěchů byl coby ústřední trenér nebo šéf svazu. "Jasně, hráč si to užije nejvíc. Ale já byl fakticky u osmi z jedenácti zlatých medailí."
