A hned naproti, vedle schodiště, sedí trojice reprezentantů a podepisují se fanouškům. Patrik Eliáš, Martin Erat a Tomáš Kaberle.
Když je malé, zhruba dvanáctileté kanadské děvče požádá, jestli by jí do kamery nemohli říct "bye, bye", jako první se osmělí Eliáš. "Good bye," rozpustile zahartusí a všichni se rozesmějou.
"Kanaďané jsou hodně přívětiví," říká Jana Burešová. Na velvyslanectví pracuje jako účetní, ale v Českém domě byste to poznali jen stěží. V kuchařském úboru se státním znakem stojí za stolkem a nabízí bramboračku.
"Ráda vařím, tak bylo jasné, kdo se téhle povinnosti zhostí," usměje se. Jako druhý chod nabízí knedlo, vepřo, zelo. Vedle jsou k mání utopence, ale místní zřejmě vůbec netuší, o co jde. Na malé talířky si je sami servírují k vepřovému.
"Oni vůbec jídla kombinují pro nás nepochopitelným způsobem," vykládá Burešová.
V té době už do Českého domu příchází bývalý československý reprezentant Marián Šťastný. "Pozvali mě, tak jsem rád přišel," prohodil a hned se stal středem pozornosti. Lidé ho tu stále poznávají, ačkoli hokej nehraje přes dvacet let a místní klub Nordiques, ve kterém léta působil, už také neexistuje.
"Ale já ho pořád nosím v srdci," tvrdí Simon Carteau, jenž mluví překvapivě dobře anglicky. Ve frankofonním Quebeku to není obvyklé. "Jsme na svůj jazyk a historii hrdí," přiznává třicetiletý chlapík, který má o Česku výborný přehled.
"Taky jsem už u vás několikrát byl. Dvakrát v Praze a jednou v Brně," říká a rozepíná mikinu, pod níž se skrývá černé tričko s nápisem Praha.
"To jsem si koupil u vás," hlásí a co chvíli usrkává české pivo. "Je opravdu nejlepší na světě."
