"To je pravda. Ale budu se snažit mu tu výhru trochu znepříjemnit," odpovídá s klidem František, jehož tým však v prvním zápase řádně potrápil Finsko.
Oba jste velmi mírní lidé. Pohádali jste se vy dva vůbec někdy?
David: Mnohdy jsem měl svůj názor, ale... Asi jsem se s tátou nikdy nepohádal. Taky proto, že jsem brzy šel bydlet do svého a už jsem s ním nebyl. Ovšem táta je klidnější než já.
Ale jako kluk jste určitě dostal na zadek. Vzpomenete si, kdy to bylo nejvíc?
David: Ne že by mi nařezal. Spíš si vzpomínám, jak jsem byl malej a táta mě už v létě hnal v Jihlavě na led. Zlomil jsem si tam klíční kost a on mě nutil s tím ten trénink dodělat. Nevěděl, že mám tu klíční kost zlomenou. Pak jsem šel domů s krunýřem a jemu došlo, že to asi přehnal.
František: Tak to já si vzpomenu. Dřív bylo video veliká vzácnost a on ještě s dcerou do něj narvali kazetu, která nešla vyndat. Tenkrát to schytal i za ni. Ale nakonec to všechno spravil šroubovák.
Ale kvůli hokeji vás, Davide, určitě otec mořil...
David: Do dvaceti to byly boje. Teď na to odpovídám v dobrém, ale některé dny byly hodně nervózní. Byl tam brek a odříkání. Hlavně když jsem byl malý.
František: To víte člověku bylo třicet, horká hlava. Pamatuju si, jak jsme jednou šli v Jihlavě ze zimáku. Všude sníh, já táhl dceru na sáňkách a v ruce Davidovu brašnu. Byl jsem naštvanej, protože nehrál podle mých představ. A on se s brekem loudal za mnou. To se ve mně vařilo.
Ovlivnil vás táta hodně v cestě za hokejem?
David: Určitě. Odmalička mě k němu vedl. Je to jeho zásluha, že jsem se někam dostal a něco dokázal.
František: Už když jsem hrál v Jihlavě, tak jsem říkal, že bude lepší než já. Zaplaťpánbůh se to potvrdilo. Nejhorší je, když rodič něčeho dosáhne a pak ho všichni srovnávají. David mě předčil a já mám čisté svědomí.
Jaký je otec jako trenér?
David: Rozumí hokeji. Má cit, sám hrál. Není to agresivní trenér, který řve na hráče. Ale respekt si zjednat umí. Ví, co hráči cítí.
A David jako hráč?
František: Je to technický typ. Vyzrálý a zkušený. I proto to dotáhl tak daleko.
Zdědil po vás nějaké vlastnosti?
František: Myslím, že houževnatost, zatvrzelost a odolnost.
Jaká byla nejlepší rada, kterou vám otec dal?
David: Hlavně ta, abych nikdy nikomu nevěřil, jen sám sobě.
A dal vy jste mu nějakou?
David: Myslím, že na můj názor dá. Možná teď, když se vracel do Sparty, tak jsme se o tom bavili.
Jak vlastně vypadají vaše hokejové debaty?
David: Nikdy se nebavíme o tom, jak hraju já. Mluvíme spíš o jeho trénování.
František: Když začínal, tak jsem se mu snažil radit. Od určité doby jsem přestal. Víte, když ty rady slýcháte pořád, tak je to spíš na obtíž.
Vzpomenete si vůbec, kdy jste vedl syna poprvé na trénink?
František: Když mu byly čtyři roky, šli jsme na nábor v Jihlavě. Tehdy tam bylo hrozně moc dětí, osmdesát jich odešlo s brekem, protože je nevzali.
Jaký je váš největší společný hokejový zážitek?
David: To je jasné. Když jsme v roce 2000 vyhráli spolu titul se Spartou.
František: Poslední finále jsme vyhráli 1:0 a on dal ten jediný gól. Byl jsem neskutečně šťastný, že jsme spolu u toho.
V neděli znovu spolu prožijete velký zápas, byť každý na jiné straně. Skutečně nevěříte, že byste se Slovinci mohl uspět?
František: No, kdybychom vyhráli, tak tady v Rize skočím do řeky. Anebo uspořádám ohňostroj. My se spíš zajímáme o týmy, se kterými budeme bojovat o záchranu. Češi jsou jinde a já jim budu fandit, ať máme aspoň medaili.
