Pak ještě stihli odejít na společné angažmá do Stockholmu, kde se však kariéra hokejového štírka z Kladna zastavila.
Vleklé zdravotní problémy ho na led už nepustily. Žil v ústraní, nekomunikoval s médii, trápily ho ukrutné bolesti. "Připravoval jsem se už i na smrt," řekl během telefonického rozhovoru pro MF DNES ze svého domova ve švédském Stockholmu.
Skutečně to bylo tak vážné?
Měl jsem strašné bolesti. Fakt jsem se připravoval na to, že brzy umřu.
Můžete tu nemoc nějak blíž popsat?
Ona to snad ani nemoc není. Strašně těžko se to vysvětluje. Ani doktoři několik let nemohli přijít na pravý důvod mých problémů. Příliš rychle mi narostly stehenní svaly, které tlačily na nervy. Absolvoval jsem operaci a po ní jsem uspěchal návrat. A pak už se to stále vracelo.
Přeháněl jsem to s činkami
Říkalo se, že individuálně urputně trénujete na kolečkových bruslích. Z toho ty svaly?
Kdepak (smích). Jezdil jsem, ale tím to nebylo. Ve Stockholmu jsem byl při posilování zařazen do skupiny pořízků. Zvedal jsem s nimi o třicet kilo víc, než jsem měl. A vzpomínáte na pražský debakl při Světovém poháru se Švédskem? Jak lidé tehdy zasypali led plechovkami. To utkání jsem odehrál s horečkou 39 stupňů. Možná už tam byl zrod veškerých potíží.
Kolikrát jste se pokoušel o návrat?
Pětkrát jsem na startu sezony věřil, že to půjde. Střídal jsem Kladno i Švédsko. V roce 1999 jsem měl nejlepší kondici v životě. Ale nakonec mě vždy zastavilo zranění.
Generace vašich spoluhráčů slavila triumf za triumfem. Bylo vám hodně líto, že vám uteklo třeba Nagano?
Jasně, asi bych u těch úspěchů nechyběl. Jenže mě mnohem víc mrzelo, že vůbec nemůžu hrát hokej.
Sledoval jste ty úspěchy aspoň na dálku?
Dva roky, při těch největších problémech, jsem sport vůbec nesledoval. Jinak jsem v rámci možností samozřejmě fandil.
Jaký byl v té době váš kontakt s hokejem? Byl jste třeba ve spojení s Paterou a Procházkou, vašimi kladenskými parťáky?
Moc ne. Oni hráli v Americe a já byl rád, že jsem rád. Ale pokud jsem něčí výsledky přes internet sledoval, tak to byli oni dva. Až přestanou aktivně hrát, tak se snad pobavíme častěji.
Byla pravda, že žijete jako Robinson úplně mimo civilizaci? Dlouhé vlasy, měsíce neoholený...
Vím, že takové hlášky republikou šly. Ale žil jsem normálně. Jen jsem neměl potřebu se nikde ukazovat.
Se světem jste roky nekomunikoval ani prostřednictvím médií. Proč?
Neměl jsem chuť ani důvod o něčem mluvit.
Teď se vracíte do hokejového života jako trenér třetiligového švédského týmu. Máte ambice stát se profesionálním koučem?
Chtěl bych se tomu věnovat. Začínám studovat trenérskou školu. Uvidíme, jestli mě koučování bude bavit a zda budu dobrý.
Váš otec trénuje v Česku prvoligový Beroun. Je pro vás v tomto oboru vzorem?
Nevím jestli vzorem, ale řadu otázek s ním určitě budu konzultovat.
|
Otakar Vejvoda |
Odkdy trvale žijete ve Švédsku?
Vlastně už v roce 1998 jsem si tady našel holku. Teď je to dva a půl roku, co jsme se ve Stockholmu usadili. I se čtyřletým synem Alexandrem.
Už hraje hokej?
Nehraje. Nevidí svého tátu na ledě. Já to měl lepší, já ho vídal.
A dotáhl to až k titulu mistra světa. Vzpomínáte někdy na Vídeň 1996?
Už je to strašně dávno, je to pryč. I když tenkrát to bylo moc dobré, že jsme ten turnaj celý vyhráli.
Chystám se sledovat vídeňský šampionát
Šampionát se teď do Rakouska vrací. Budete letošní vídeňské zápasy sledovat?
Až o něco půjde, tak určitě ano. Jen doufám, že švédská televize bude duely naší reprezentace vysílat.
Může Česko opět ve Vídni slavit titul?
Jsme favorit. Věřím, že ano.
Znáte českou nominaci?
Podrobně jsem ji nesledoval.
Je v ní i Jaromír Jágr, hvězda, s níž jste na Kladně hrával. Jak ho vnímáte jako hokejistu?
Už je to tak patnáct let, co jsme spolu hráli. On, Gretzky a Lemieux. To je po individuální stránce nejlepší trojka celé hokejové historie.
Zkusíte si ještě někdy zahrát hokej?
Ono to nejde. Ty svaly pořád nějak blbnou. Poslední zápas jsem hrál v roce 1998, měsíc před Naganem.
