Z pražských oslav titulu jste se vrátil poměrně brzo, už v úterý. Znamená to, že skončily?
Skončily částečně hlavně pro mimopražské reprezentanty. Ti se rozjeli do svých měst, protože dlouho neviděli rodiny. Ve čtvrtek jsme to ale ještě doslavili. Po zápase byla spousta kluků unavených.
V televizi na Staroměstském náměstí jste vypadal celkem svěže. Alkohol jste nepřeháněl?
Ne, vůbec ne. Já z toho něco chci mít. Když je člověk moc společensky unavený, moc si to neužije.
Z Vídně jste si odvezl už třetí titul. Je rozdíl ho získat ve 22 letech v roce 1999, nebo letos, kdy je vám 28 let?
Můj první titul byl asi nejkrásnější. Hrál jsem poprvé za národní tým a hned tak úspěšně. Tehdy to bylo pod trenérem Hlinkou, kterého jsem měl možnost poznat víc jako člověka. Ale každý titul je podobný - musí se pořádně oslavit. Letos rozhodlo, že tým byl za poslední dva roky poskládaný z hráčů tak, aby se úspěch dostavil. Už jsme ho cítili loni na mistrovství v Praze, kde jsme měli ve čtvrtfinále smůlu. Letos prostě vyvrcholily dva roky práce.
Jak vyčerpává čekání na to, zda bude zahájena rok přerušená kanadskoamerická NHL, kde hrajete za Edmonton?
Samozřejmě všichni, co tam hrajeme, vyhlížíme, jak všechno dopadne. Rok se stálo, díky tomu jsme mohli hrát tady doma a díky tomu se sešel tak skvělý tým na mistrovství světa. Ale rok výluky NHL stačí. Vyčistil se vzduch, pár lidí si uvědomilo, že liga není zdravá. Ale už je třeba jít zpátky. Doufám, že se všechno vyřeší co nejdřív, abychom se mohli soustředit na přípravu, tréninky, abychom si psychicky ulevili.
Přípravné kempy NHL možná začnou až o prázdninách. Do té doby budete lenošit?
Chovám se stejně každý rok. Po návratu z Ameriky nebo teď po mistrovství si dám měsíc volno. Potom s Vaškem Prospalem zahájíme individuální přípravu. Budu se hodně věnovat rodině a golfu.
Jste typ, co přijímá pozvánky na besedy do škol?
Určitě. Když někdo zavolá, rád přijdu, mám-li čas. Dělám to každý rok. Je to příjemné zpestření. Taky jsem byl jednou malý. Když přišel za námi někdo z reprezentace, měli jsme radost. Proto se tomu nikdy nebráním.
Vraťme se do Vídně. Dokážete si představit, že by váš až na videu potvrzený gól v semifinále proti Švédsku sudí neuznal, neviděl ho, přehlédl se?
Na to jsem nepomyslel, ale je pravda, že hodně gólů v hokeji se neuznává. Když je rozhodčí přesvědčen, že branka nebyla, tak se ani nejde „nahoru“ podívat. Letos proti Švédsku, když rozhodčí rozpažil, malinko ve mně hrklo, ale já věděl, že to gól byl.
Komentátor Záruba spočítal, že jste čekal na gól v reprezentaci na šampionátech osmnáct utkání. Naposledy jste skóroval v roce 2001 proti Itálii. Věděl jste to?
Už jsem to řekl ve Vídni: Člověk vždycky chce dát gól. Hokej je můj život a po gólech toužím. Loni v Praze jsem nedal branku, ale zase jsem byl druhý v nahrávkách v celém turnaji. Letos v našem týmu nebyl nikdo, kdo by nastřílel pět šest gólů. Mužstvo hrálo kolektivně. Nikdo nekraloval kromě Jardy Jágra, který kraluje ve spoustě věcí. To je jiná kategorie. Zápas předtím s Amerikou rozhodli obránci, kteří také do té doby nedali gól. Martin Ručinský do svého nájezdu na amerického brankáře byl také bez gólu. Fakt, že kdokoliv z nás mohl vstřelit gól, rozhodl o našem titulu. Týmovou prací jsme ten turnaj vyhráli.
Figuroval jste někdy na seznamech na samostatné nájezdy?
Ne. Člověk vždycky vycítí, kdo pojede, kdo umí dát góly.
Kritika ledu je už ohraná. Nedělali jste si jen alibi?
Určitě ne. Ze začátku byl skutečně katastrofální. Přitom rychlí hráči jako já potřebují led kvalitní. Jinak se totiž rychlost vytrácí. Bylo třeba si pohrát s bruslemi a více je na špatný led připravit. Všimněte si, že několik hráčů se už v prvních zápasech zranilo, například hráč ze Švýcarska, který vjel do rýhy a zranil si koleno. Bylo šokující přijet do Vídně a vidět čtyřicet let starou halu, kde deset let nevyrobili led.
|
RADEK DVOŘÁK |
Před čtyřmi lety jste měl na šampionátu v Německu větší konflikt s hráčem Ruutu. Letos nic ostrého nebylo?
Letos ne, letos bylo všechno v klidu.
Snad pouze nadutí Kanaďané, kteří neunesli prohru ve finále, vás otloukali. Američané se chovali sympatičtěji. Je to i názor českých hráčů?
Určitě. Hokejisté Kanady jsou pyšní, odkud jsou, což je normální. My jsme také hrdí, že jsme Češi. Ale Kanaďané, když prohrají, tak to berou hůř než my. My dokážeme uznat, že někdo byl lepší. Američani přijdou, pogratulují, řeknou, že to byl pěkný zápas. Ale musím říct, že američtí hokejisté se chovají lépe než američtí obyvatelé. U Kanaďanů je to zase obráceně.
Gratuloval vám k titulu Andrew Ference, kanadský obránce, který letos hrál za Budějovice a měl velké sympatie lidí?
Ozval se Vencovi Prospalovi telefonem v jedné české hospodě ve vídeňském Prátru. Pozdravil nás a řekl, že to bylo parádní. Bylo to od něho hezké. Andy v Budějovicích odvedl skvělou práci. Navíc je to skvělý kluk. Je hezké, když zavolá kanadský hráč a upřímně poblahopřeje.
Na mistrovství vylétla hvězda Aleše Hemského, vašeho spoluhráče z Edmontonu. Čekal jste to?
Vím, jak kvalitní hráč to je. Když dostane víc prostoru na ledě, když mu trenér věří, dokáže s pukem dělat neuvěřitelné věci. Ale potřebuje hrát, cítit důvěru. Předvedl to v Pardubicích, pro které pomohl vybojovat český titul. Doufám, že si spolu brzy zahrajeme za Edmonton.
V anketě při mistrovství Petr Nedvěd řekl, že kromě Jágra si nejlepší hokej zahrál s vámi. Znáte tu lichotku?
Neznám, to je od něho hezké. Je pěkné to slyšet od kamaráda, se kterým jsem toho hodně prožil v New York Rangers, kde jsme utvořili trojku ještě s Honzou Hlaváčem. Patřili jsme mezi nejlepší lajny NHL. Došlo to tak daleko, že jsme mohli hrát i naslepo. To se nestává každý den. Až Petra Nedvěda uvidím, koupím mu panáka.
Václav Prospal po zkušenostech s rozhodčími a diváky v české druhé lize řekl, že doma už hokej hrát nebude. Vy to tak jasně nevidíte, že?
Rozhodnu se podle toho, jak se bude vyvíjet NHL. Venca Prospal je v tomhle kategorický. Já se nerad rozhoduji rychle. Může přijít zajímavá nabídka, můžu dostat chuť tady hrát. Ale v první národní lize za Budějovice jsme si s Vencou užili svoje. Kam jsme přijeli, tam nám nadávali. Celý rok se to dalo vydržet, ale to, co jsme zažili v Jihlavě při play-off, to hraničilo se zdravým rozumem. Lidi tam na mě působili jako neandrtálci. Hraní v Česku se přesto nebráním.
Kdybyste zůstal v Budějovicích, měl byste speciální požadavky? Třeba rybízový džus v šatně, výjimečný servis...
Chtěl bych, aby mi masér Vlašic nosil bágl. (smích) Teď vážně, neměl bych žádné, nebyl jsem tak vychovaný a nikdy to dělat nebudu. Jsem nenáročný. Chci zapadnout hlavně do týmu.
Narodil jste se v Táboře. Neztratil jste k němu vztah?
Tábor miluju, v Budějovicích jsem kvůli ženě, která odtud pochází. Ona v Táboře nikdy nežila, kdežto já tu hrál hokej a město znám dobře. Rozhodli jsme se pro Budějovice. Na Tábor ale nedám dopustit, mám tam spoustu kamarádů. Rodiče bydlí nedaleko od Tábora. V létě tam jezdím tak jednou týdně, jednou za čtrnáct dní. Tábor je moje město.
Po návratu z Vídně jste neměl na letišti svého potomka. Přitom i vy jste otec. Pochlubte se.
Máme syna Adama, kterému bude 24. května rok a osm měsíců. To je tak asi všechno, co se dá říct. Je to samozřejmě radost.
Manželka je módní návrhářka. Pracuje v oboru?
To je trochu zkreslené. Manželka vystudovala oděvní průmyslovou školu v Třeboni, obor módní návrhářství. Ale nikdy to nedělala. O módě však ví všechno, chodí dobře oblékaná, má styl. Je vidět, že ji móda zajímá. V osmnácti, kdy dostudovala, za mnou odjela do Ameriky, kam jsem byl draftováný Floridou.
Jako jeden z posledních reprezentantů máte dlouhé vlasy. Nezměníte účes? Nenutí vás manželka?
Přesvědčuje mě pořád. Ale mně vlasy moc rychle nerostou. Když už mi takhle narostly, je mi líto je shodit. Dva roky se nestříhám. Uvidím, třeba se rozhodnu v létě.
