Holíkové a Kaberlové. To jsou nejúspěšnější sourozenecké klany v dějinách českého hokeje. První z nich mají dohromady čtyři zlata z mistrovství světa. Druzí šest.
"Vždyť taky už začínáme dohánět Rusáky," žertoval po vídeňském triumfu Tomáš Kaberle.
Koneckonců jeho táta přispěl do rodinné sbírky dalšími dvěma zlaty ze 70. let. Tomáš dlouho čekal, až si s Františkem zahraje za národní tým na velké akci. Teprve v jarní Vídni se dočkal. Trenér Růžička jej někdy dokonce stavěl k Františkovi do jednoho obranného páru.
Společný šampionát si Kaberlové skutečně užili, bydleli spolu i na hotelovém pokoji. To vlastně před lety i Holíkové, ale pro ty to nebylo nic výjimečného. Tolik toho spolu zažili.
Začínali na rybníku Cihlář, hráli za Jihlavu a reprezentaci ve slavném útoku s Klapáčem. "Víc jsme si vyhověli. I trenérům jsme říkali, že chceme hrát spolu," říká Jaroslav Holík.
Byli tak jiní! Bouřlivák Jaroslav, poctivec a dříč. Elegán Jiří, skvělý bruslař a bránící levé křídlo. "Kvůli hokeji jsme se hádali furt," vzpomíná horkokrevnější z nich. "Ten jeho klid byl nesnesitelný. My prohrávali nula jedna a on už reptal: To nemá cenu. To jsem nikdy nepochopil."
Jaroslav se prý několikrát chytil i s otcem. "Táta ho ale vždycky uzemnil: Nekecej a brusli. Až budeš mistr světa, tak budeš moct mluvit," prozradil Jiří Holík. Po šampionátu v Praze 1972 se tedy už starší z bratrů Holíků hlídat nemusel...
Kaberlové jsou si mnohem podobnější. Ale stejní taky nejsou. Tomáš je prý větší cholerik, po tátovi. František? To je pohodář. Na ledě je spojuje hokejová inteligence a záliba v útočení. František je rozvážný bek, sázející na svůj herní přehled. Tomáš rád střílí, je výtečný do přesilovek.
Ve Vídni vzpomínali, jak se coby malí kluci občas poprali. "Byl drzej, tak jsem mu vždycky jednu vrazil," prozrazuje o pět let starší František.
Podobnou scénku nezatloukají ani Holíkové. "Pamatuju si, že jsem měl jako malej capart jízdní kolo favorita. A on si ho jednou půjčil, aniž by se zeptal. No za to přece musel schytat," rozpomíná se Jaroslav Holík.
Na rozdíl od Kaberlů nikdy nepoznali, jaké to je zahrát si proti bráchovi. Tomáš s Františkem se už v NHL potkali, dokonce si odbyli jeden ostrý vzájemný střet. "To my ne. Byla jiná doba. Chtěli jsme hodně trénovat a to bylo možné v Jihlavě. Proto jsme tak dlouho vydrželi v jednom klubu," tvrdí Jaroslav Holík.
Zatímco Jiří si pak zahrál i v Německu a v Rakousku, on radši zůstal doma. "Jak říkám. Jiří byl úplně jiný," vysvětluje.
