V Ostravě nedokázali porazit jediný silný tým. Prohráli se Švédskem, Slovenskem, Američany i Finskem. Dvě povinná vítězství nad Dánskem a Japonskem, to je žalostný výsledek týmu, který si brousil zuby na jednu z medailí, a v jehož sestavě svítilo jméno Ilja Kovalčuk.
Ruští hokejisté po prohře s Finskem jen těžko hledali slova. Hleděli do země, krčili rameny. „Nevím, kde byla chyba,“ soukal ze sebe obránce Dmitrij Kalinin. „Opravdu nevím, nic nám tady nevyšlo.“
Trenér Tichonov dlouho krotil vášně. Rozvážně mluvil o psychice, o mentalitě hráčů, o tom, že taktika se jednoduše vymyslí, ale hůř odvádí na ledě.
Když se jej však jeden z ruských novinářů zeptal, jestli je připravený na odchod, vypěnil čtyřiasedmdesátiletý trenér jako sopka. „Proč bych měl být připravený?“ zvyšoval hlas a celým tělem se přes hranu stolu nakláněl k žurnalistovi.
„Proč bych měl odcházet? A koho byste ještě chtěli?“ Překladatel nestíhal převádět do angličtiny, máchajícíma rukama se snažil diskuzi uklidnit.
Hned s další otázkou se však Tichonov vrátil do role. Odpovídal stručně a věcně. Na otázku, jestli je to jeho největší zklamání v kariéře, nejdřív suše odvětil, že ne. Pak se rozpovídal. „V osmdesátém pátém v Praze jsme vyhráli titul mistrů Evropy, ale nedokázali jsme vyhrát titul mistrů světa. To pro mě bylo větší zklamání.“
