Šel mi mráz po zádech, když švédští diváci při utkání Československa se Sovětským svazem skandovali: DUBČEK, DUBČEK! I oni pochopili, že náš soupeř reprezentoval okupační velmoc, pro většinu českého i slovenského národa nenáviděnou a proklínanou.
Ty zápasy byly dva, vždy v pátek. První jsme vyhráli 2:0, ten druhý 4:3. Už při prvním utkání mi v paměti utkvěly dva transparenty v hledišti. Na jednom: V srpnu vy - dneska my! Na druhém: Dnes vám nepomůžou ani tanky!
Na hokejové mistrovství světa v roce 1969, které uspořádal Stockholm, se nedá zapomenout.
Ruce jim nepodáme!
Atmosféra mistrovství se vyostřovala, ještě než začalo. Bylo jasné, o co v soubojích československých a sovětských hokejistů půjde.
|
Odveta za hokej: Husák místo Dubčeka |
|
Po hokejových vítězstvích vyšli v Československu lidé do ulic. Využili toho, že mohli dát najevo, co si myslí o sovětské okupaci ze srpna 1968. Největší demonstrace byla v Praze na Václavském náměstí, kam po druhém zápase v pátek večer 28. března 1969 přišlo přes sto tisíc lidí. |
Švédská vláda nebyla na nějaký mezinárodní incident zvědava. Šéf stockholmské policie si dokonce přál, aby se utkání ČSSR - SSSR hrálo bez diváků, tedy i bez těch, kteří přijeli z Československa. A taky bez československých emigrantů. To neprosadil.
V pátek 21. března 1969 jsme slavně vyhráli 2:0. Zápas vzrušil i ty, jichž se netýkal. Trenér švédského mužstva Arne Stromberg po našem vítězství plakal, když objímal svého přítele, českého emigranta, novináře Hanuše Webra.
Před prvním střetnutím všichni hráči tvrdili, že vyhrajeme, a někdo z nich jen tak ledabyle řekl: "Však uvidíte věci."
To mi vrtalo hlavou. Jaké věci? Nikdo z novinářů nevěděl nic. Pochopil jsem až po zápase. Pohrdání k soupeři, názor na okupaci a ponížení národa vyjádřilo mužstvo po svém: nepodalo soupeři ruce.
Tak neslýchané gesto se muselo domluvit napřed. A pak utajit. Co budou a co nebudou ve Stockholmu dělat, o tom hráči debatovali před odletem nejednou v hotelu v Jílovišti u Prahy. Nepodáme jim ruce.
Ale co oni, soupeři? Tenhle scénář se propíral mnohokrát. Co když se k nám rozběhnou? Nepustíme si je k tělu. "No, oni se nerozběhli, stáli jsme proti sobě, hymna dozněla a my se otočili a odjeli," říkal mi jeden z reprezentantů, Jaroslav Jiřík.
Tak jsem to viděl i já a v tiskovém středisku jsme se s kolegy vzájemně ptali: Napíšeš to? A televize v Praze prý tenhle moment včas odstřihla, říkali hráči. Tehdejší komentátor Vladimír Vácha to nepotvrdil: Jen se to v Praze nějak přehlídlo."
Trenér Jaroslav Pitner vysvětloval scénu maličko jinak. "Vítězové nechodí podávat ruce," prohlásil na tiskové konferenci a kupodivu s tím obstál i později, když jej soudruzi jako důstojníka armády vyslýchali.
Mužstvo bydlelo na předměstí, blízko dálničních nadjezdů a podjezdů, v hotelu Bromma. Po prvním vítězství tam bylo rušno, hned druhý den ráno letěl tiskovým střediskem pěkný drb o herečce Jiřině Bohdalové. "Večer se stavila za klukama i Bohdalka." No jo, byla na pokojích si přiťuknout, obejmout je, poklábosit.
Jenže Pitner ji hnal, jakmile se to dozvěděl. "Jiřino, nech je spát, potřebujou klid."
Hokej jako střed světa
Nešlo tenkrát zůstat jen u popisu hry, jen u vítězství samého, to bych si nikdy neodpustil, i když později za normalizace jsem sám sobě musel odpustit ledacos.
Takhle jsem to tehdy po zápase sumíroval. Ostatně je z toho vidět, že jsem ve Stockholmu nezahálel ani jinak...
"Ve chvíli, kdy se poprvé otevřela dvířka v mantinelu a jimi vjel na led první útok Československa, zvedl taktovku dirigent v Královské opeře, ozvaly se první tóny Turandota, a v tutéž hodinu se striptérky scházely do nočního klubu Crazy Horše a v luxusních restauracích na starém městě voněla vábivá krmě. Ale to všechno bylo daleko v docela jiném světě. My jsme viděli jen ta dvířka v mantinelu jako bránu ke štěstí, o kterém jsme nevěřili, že přijde, a uvědomovali jsme si, co všechno se nahromadilo kolem šedesáti minut tohoto zápasu. Jako by byl středem světa, jako by byl jedinou cestou k absolutní spáse."
S hráči jsme si rozuměli v tom, co my chceme napsat a co oni chtějí říct. Byla to doba jinotajů, narážek na okupační režim, na tomhle principu po léta žila i mnohá divadelní představení.
A tak jsem si vymyslel třeba anketu s hráči: Kdybyste si mohl vybrat člověka, jemuž byste naplno důvěřoval a mohl si s ním pohovořit od srdce, kdo by to byl? Kapitán mužstva Joza Golonka se s tím nepáral: ,Já bych si vybral Dubčeka."
Jan Suchý proslul jako hráč bez bázně, který si lehal do střel soupeřů. V zápase s Američany si zlomil prst. Se sádrou chtěl pak zoufale nastoupit do druhého zápasu se Sověty. V rozhovoru vyjadřoval odhodlání hrát, hrát. A v té atmosféře jsem s ním rozhovor končil takhle: Takže by sis hrozně rád zase lehal do sovětských střel? "To tedy ano!"
Většina našich hráčů se neobávala poskytovat rozhovory Karlovi Drážďanskému z rozhlasové Svobodné Evropy. "Někdy se až bojím to vysílat, jak ti kluci otevřeně mluví," řekl mi Drážďanský.
Hrálo se na starém hokejovém stadionu Johaneshov, tiskové středisko bylo umístěno na vedlejším fotbalovém. Mezi stadiony stál stan vyhřívaný teplým vzduchem. Tam se otevřeně debatovalo o politické síle hokeje. Tehdy jsme my novináři z komunistické Prahy bez obav z následků měli snad nejblíže k emigrantům po únoru 1948 a samozřejmě i k těm po srpnu 1968.
Už tehdy dával najevo svou nechuť k hokejové euforii redaktor Československého sportu Gustav Vlk. Stále jsme rozplétali možnosti další odvety, jak to Rusům zase ukážeme. A tehdy vstoupil nevrle do hovoru: ,Jak dlouho jim ten srpen máme odplácet?" Nastalo ticho.
"Pořád," už jsem měl na jazyku. "Pořád." Ale spolkl jsem to, když jsem se po-
díval na zachmuřenou, už opět bolševicky zocelenou tvář budoucího soudruha šéfredaktora.
Ejhle, žádný hrdina jsem nebyl.
Lev na dresu bez hvězdy
Před druhým zápasem se narodil v kabině nápad: Zalepíme si hvězdu na prsou.
Český lev ve znaku, po staletí s královskou zlatou korunou. Komunisté mu tam posadili místo koruny rudou hvězdu.
"Když jsem chodil do školy, tak tam lev měl vždycky korunku," prohlásil v kabině Jaroslav Jiřík. "Tak nevím, proč tam teď mám mít hvězdu," řekl a přelepil si hvězdu leukoplastí.
Hvězdu si nepřelepil sám, udělalo to údajně pět hráčů. Na ledě i v televizi doma byly upravené znaky vidět. "Co to mají s tím lvem?" ptám se vedle sedícího Oldy Červinky, zpravodaje Reportéra. "Přelepili si hvězdu," řekl nevěřícně.
Bylo to tehdy těžce trestané hanobení státního znaku. Před tímhle druhým zápasem v pátek 28. března jsem sděloval čtenářům: V sázce je všechno. A v komentáři jsem uvažoval: Pokud se vůbec dovedeme vcítit do sovětského myšlení - jestli je to možné - pak pro ně musí být jasné jenom jedno: oni prostě musí vyhrát.
No, nevyhráli, bylo to 4:3 pro nás. Pro svět senzace, pro soupeře pohroma, pro nás všechno -oznamovala Mladá fronta.
Ano, byla to šálivá odplata za potupný 21. srpen 1968.
Čeští novináři většinou bydleli v motelu Zlatý volant za městem. Ten večer po druhém vítězství se sešli na jednom pokoji a Vácha z televize vyprávěl, jak po zápase zpíval falešně hymnu, poněvadž měl stažené hrdlo, a jak předtím odpočítával: Ještě půl minuty, pětadvacet vteřin.
Dvacet. Patnáct. Deset. Konec!" Jak to asi oslavují v Praze, vzpomněl někdo. Tušili jsme najisto, že oslavy vypuknou, ale co se bude opravdu dít...
Znenadání vrazil do pokoje Franta Steiner z Lidové demokracie, dnes už zaniklého deníku. "Kluci, celá Praha je na nohou, v ulicích jsou stovky aut, všechno troubí, Václavák plnej lidí."
0 zničení kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí jsme se dozvěděli až druhý den.
Co jsme to byli za reportéry, řeknete si dnes. Jenže mobily patřily dosud do sci-fi a mezistátní telefonické spojení bylo možné jen zdlouhavě přes centrálu.
I televizní reportéři prožili den po zápase v blažené nevědomosti. Těšili se, že na pokoji prožijí klidný večer. Zapnuli si švédskou
televizi a první obrázek, co viděli: Václavské náměstí se zničeným Aeroflotem.
V tu chvíli komentátor Vladimír Vácha prohlásil téměř věštecky: "Cítím vůni pohřebních svícnů."
Přišla kocovina
Protože jsme dvakrát prohráli se Švédy, skončili jsme třetí a zlato opět získal Sovětský svaz. Doma ale obrovská síla hokejového opojení nevyvanula. Letěl jsem do Prahy s hokejisty, popíjelo se pivo i šampaňské a nálada byla podobně perlivá. Jenže pouze do Kodaně, kde se přesedalo na jiný spoj do Prahy.
Hokejisté dostali vynadáno od skupinky členů našeho velvyslanectví, mířících rovněž domů a rozmrzelých čekáním. To už po bouřlivé pražské noci vešly ve všeobecnou známost úprava státních znaků a dvojité nepodáni rukou. "Vy provádíte pěkný věci, ta ostuda." Kluci zkoprněli.
Letadlo bylo v Praze nasměrováno na staré letiště a hodinu čekalo na ploše. Už se tam nedalo dýchat. A najednou se otevřou dveře, jenže nikdo nesměl ven. Jen dovnitř vlezl jediný člověk. Silně upjatý a podivně arogantní. Byl to první fízl nasazený po příletu na hokejisty.
Praha uvítala své chlapce jako bohy. A jeden slogan vstoupil do dějin: "Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to."
Brzy po návratu se na Vysoké škole stranické sešly stovky frekventantů k diskusnímu večeru. Pozvánku dostali i hokejisté. Vedení výpravy se omluvilo, někteří hráči se vypařili. "Všichni zalezli, a tak nakonec sbalili jenom mě," řekl mi obránce Franta Pospíšil.
Byly to pro něj kruté chvíle, když musel odpovídat. Co to nepodáni rukou? "Ruku podávají poražení." A zalepené hvězdy? Kdo je měl? ,Já neměl čas před zápasem prohlížet, kdo co má na prsou, já se domlouval, jak uhlídáme sovětský útok." Vyvlékl se zdárně.
Z těch pěti statečných, co si přelepili hvězdu, pouze jeden si nasypal popel na hlavu. Byla to klukovina, řekl. Ostatní všechno zatloukli: Roztrhl se nám dres, tak jsme to přelepili.
Jak průhledná výmluva, ale přesto: čerstvě dosazený Husákův režim se neodvážil mužstvo potrestat.
I když každé vítězství "nad Rusákama" v sedmdesátých i osmdesátých letech vítaly stále miliony lidí s nezměrným potěšením, k vypjatému vzdoru a manifestačním činům, jimiž proslul Stockholm 1969, se už nikdy neodhodlaly. Na věčnost se zdálo upevněno sovětské panství nad východní Evropou. A obrovská síla hokejového opojení na tom nemohla nic změnit.
