Jste největším esem mužstva. Při té větě se vyděšeně usmíváte, ale vždyť vy se zvolna posouváte na trůn Jaromíra Jágra. V tomto ročníku nejspíš vyhrajete Zlatou hokejku pro nejlepšího českého hráče.
Těžko se můžu pasovat do téhle role. Jarda toho dosáhl strašně moc, letos byl zraněný, takže neměl tak dobrou sezonu. Ale dlouhodobě je vynikající. Asi nejlepší na světě.
Jágr hrává v posledních letech pod tvrdým dozorem kritiků. Dal jste 50 branek. Nemáte obavy, že i vás teď budou kritizovat, jakmile vám to nepůjde tak skvěle?
U nás jsou větší hvězdy, Sakic, Forsberg. Ti jsou sledovaní. Ale když nezabere jeden, třeba ho zastoupí druhý. Podělí se o zodpovědnost. Jarda je na to ve Washingtonu sám. Vyvíjejí na něj šílený tlak.
Vy jste v Coloradu v pohodě?
Když mám pár špatných zápasů, není to žádná hrůza, nikdo po mně nejde. Sakikovi a Forsbergovi by to otřískali o hlavu.
A co když od vás budou chtít padesát gólů pořád?
Těžko může někdo čekat, že budu dávat padesát gólů každý rok...
Jste připravený, že o prázdninách o vás doma budou mít zájem i nesportovní časopisy? Že budou chtít vědět něco ze soukromí?
To snad ne! Chci mít pokoj. Jsem ten typ, který má v létě rád klid.
V sezoně jste býval na ledě zhruba 22 minut v zápase. Nejste ztrhaný?
Někdy jsem toho měl dost. Kouč Granato se na střídačce ptal, jestli můžu jít na led, a někdy jsme mu s Forsbergem řekli, že už nemůžeme.
Jako nejlepší střelec NHL převezmete v červnu cenu Maurice Richarda. Znáte to jméno?
Nic moc mi neříkalo. Jeden novinář mi řekl, že on byl snad první, kdo dal v NHL padesát gólů. Ale nejde o to, jak se trofej jmenuje. Budu si pamatovat celý život, že jsem to dokázal, ačkoliv to nebyl můj cíl.
Před vámi žádný Čech soutěž kanonýrů nevyhrál. Ani Jágr... Jak jste prožíval poslední zápas? Se 49 góly jste těsně vedl před Švédem Näslundem. Stresovalo vás to?
Hlavně jsem chtěl dát těch padesát gólů. Taková šance se už nemusí naskytnout. Pálil jsem odevšad. Skoro i z kabiny. Ale trnul jsem. Až pět minut před koncem to tam padlo. Mrzelo by mě, kdyby to nevyšlo.
Za trofej jste od klubu dostal zhruba devět milionů korun. Koupíte si ferrari, o kterém jste snil?
V Americe asi ne! (smích) Tam se rychle jezdit nedá. Problémů s pokutami už jsem měl dost! Možná až skončím a přestěhuju se do Čech.
Už dodržujete dopravní předpisy?
Raději ano. Zbytečně to poutalo zájem lidí, novinářů, policistů. Tak jsem si koupil terénní landrover, jezdím pomalu a mám klid.
Po jednom z přestupků jste dostal trest veřejně prospěšných prací. Co jste dělal?
Musel jsem odsloužit asi třicet hodin. Pomáhal jsem trénovat děti, chodil jsem s nimi na led. A pak jsem se párkrát ukázal na nějakých akcích, kde děti hrály košíkovou.
Takže jste vyloženě nepracoval? Dominik Hašek musel v Buffalu lepit obálky.
Fakt? Mně pomohli vyřídit tohle.
V sezoně jste se také oženil. Co tak najednou?
Chtěli jsme se brát v létě, ale uspíšili jsme to, protože manželka mívala problémy s vízy do Ameriky.
Jaká byla svatba? Pozvali jste rodiče, někoho z týmu?
Kdepak, byla to rychlovka, jenom se svědky. Našim jsem to řekl dopředu. Nějak se přes to přenesli.
Váš otec říkal, že vám prospívá domácí strava. Že v noci nemusíte chodit po hospodách.
To určitě. Se Zlatkou jsme spolu žili už předtím, ale takhle je to pohodlnější. Je fajn, když přijedu domů a někdo mě tam čeká.
Co jí hokejista po večerech?
Co si vzpomenu. Kolikrát ani nevím, co bych chtěl. Hlavně česká jídla. Nemám s tloustnutím problémy, to musím zaklepat. Spíš musím jíst hodně, abych si váhu udržel.
Před pěti lety jste do NHL odcházel jako hubeňour. Vážil jste málo přes sedmdesát kilo. Kolik máte teď?
Asi osmdesát sedm. Ani nevím, kolik jsem nabral.
Pracujete na své figuře?
Snažím se víc makat mezi zápasy. Ale jen udržet sílu, abych úplně neodešel. Člověk jinak zeslábne.
Z posilování jste si dřív utahoval. Už ho berete vážně?
Pořád říkám, že se jdu do posilovny přikrýt činkou, pokochat se výhledem na hory. Ale už u toho i něco udělám.
Občas jezdíte lyžovat do Aspenu. Nepotkal jste tam tenistku Navrátilovou? Přece fandí Coloradu, ne?
Viděl jsem ji na nějaké charitativní akci. Jen jsme si podali ruku a představili jsme se.
Vy přece dobře hrajete tenis. Troufl byste si ji vyzvat?
Klidně. (smích) Snad by to bylo vyrovnané, možná bych ji uběhal.
Váš dům stojí na golfovém hřišti. Létají vám míčky do oken? Prý už máte jedno rozbité.
Přijel jsem ze zápasu a viděl prasklé sklo. To musela být hodně špatná rána. Green je šedesát metrů od baráku!
Co vás táhlo na šampionát? Mohl jste se omluvit, že jste unavený...
Chtěl jsem hrát kvůli sobě, kvůli klukům. Pro trenéry, pro lidi. Ode všeho kousek. Navíc jsem na mistrovství světa nikdy pořádně nehrál.
Před pěti lety jste ve Švýcarsku dostal pukem do obličeje od spoluhráče Procházky...
Stál jsem před bránou, otáčel jsem se a bum! Zlomenou čelist mi operovali hned ve Švýcarsku. Pořád v ní mám titanové destičky.
Stalo se vám víc takových nehod?
Občas neuhnete. Letos mě trefil Sakic do ucha. Měl jsem tam nějaké stehy. Byla to hrozná rána a zasáhla centrum rovnováhy. Po zápase jsem nemohl normálně chodit, jako bych byl pod parou. Naštěstí se to do rána spravilo.
