Hokejový Zlín se nakonec stal jeho osudem. Dvanáct let za něj hrál a pomohl vybojovat první bronzovou medaili v roce 1985, jako trenér přivedl tým ke stříbru (1999) i bronzu (2002) a coby generální manažer byl u prvního titulu v roce 2004. Dnes už 66letý a stále vitální muž má v souvislosti s výročím 95 let zlínského klubu na co vzpomínat. „Hrozně ten čas letí,“ usměje se Venera několikrát během rozhovoru pro iDNES.cz.
Čím to podle vás je, že lidi ve Zlíně hokej tak chytil?
Když jsem chodil jako malý na hokej, chodilo klidně i dvanáct tisíc lidí. Narvaný stadion, fanoušci se tísnili ve dvou řadách na stání. Jak spustili pokřiky, šel mráz po zádech. Když jsem pak hrával, průměrná návštěva byla osm tisíc. Lidi tady hokejem žili a žijí dodnes. Kde se vám v první lize stane, že na Kolín přijde 3 500 diváků? Zlín byl, je a vždycky bude hokejové město. Dodnes se mi stává, že mě zastaví na ulici někdo neznámý a začne mi vyčítat: „Kurňa, co to tam děláte s tím hokejem?“ Já se jen marně bráním a vysvětluju, že už dvanáct let tady do hokeje nedělám. (směje se)
Zdeněk VeneraNarodil se v roce 1957. Vystudovaný inženýr odehrál za Zlín jako obránce 457 utkání a vstřelil 43 branek. Později tým trénoval a byl i generálním manažerem. Kromě toho působil jako kouč v Karlových Varech, Brně, Pardubicích a Olomouci. Třikrát byl jako trenér ve finále (Zlín 1999, Karlovy Vary 2008 a Kometa Brno 2012), ale neslavil ani jednou. Ve všech třech případech získal ocenění pro nejlepšího trenéra extraligy. |
Pořád lepší, než kdyby to nikoho nezajímalo, ne?
Je dobře, že lidi hokejem žijí. Proto se to hraje, pořád jde o zábavu. Viděli jste sami, že na jaře bylo na play off první ligy plno a ve finále se Vsetínem vyprodáno. I teď, když se Zlínu zase nedaří, diváci stále chodí ve velmi slušném počtu.
Ve zlínském áčku jste debutoval v sezoně 1974/75 v pouhých šestnácti letech a zažil jste léta opakovaných sestupů a postupů. Jak na ně vzpomínáte?
Týmu se tenkrát nedařilo, kolem Vánoc byl poslední a bylo jasné, že bude sestupovat. Šanci jsme tak dostali my mladí. Začátky byly těžké, opakovaně jsme se nedokázali udržet. Prostředí bylo úplně jiné než dnes. Nikdo nechodil do zahraničí, nebyly skoro žádné přestupy, mančafty měly svoje opory, které v nich hrály dlouhá léta, a síla klubů tak byla stabilnější. Dukla Jihlava byla nároďák, Sparta si stahovala výborné hráče, velmi silné byly kluby ze Slovenska.
Zlín se nakonec usídlil v nejvyšší soutěži až v roce 1980. Čemu to přisuzujete?
Vracel jsem se z vojny v Trenčíně v roce 1979, rok potom jsme postoupili a přišel trenér Volf, pod nímž jsme se konečně udrželi. Tým taky doplnili mladí kluci jako Vlach, Stavjaňa a další. Vrcholem byl rok 1985, kdy jsme získali bronz. Jirka Králík měl v bráně neuvěřitelnou formu. Když jsme vedli o gól, věděli jsme, že s ním za zády už to na 99 procent udržíme.
Po skončení kariéry jste se dal na trénování a v 90. letech vedl v dorostu generaci Rachůnka, Balaštíka, Erata, Blaťáka a dalších. Bylo už tehdy poznat, jaké hvězdy z nich vyrostou?
Měl jsem obrovské štěstí na hráče v dorostu, kteří to chtěli někam dotáhnout. Tohle období jsou moje možná nejkrásnější trenérské vzpomínky. Jen vezměte ročník 1979 a kompletní pětku Karel Rachůnek, Žižka – Balaštík, Vala, Ambruz. To byla lajna jako blázen, první pětka ve dvacítce a společně hráli taky extraligu. Kluci byli dobří, zasloužili si to a žádné nařízení o povinnosti nasazovat juniory jsme nepotřebovali. K tomu Petr Tuček, nejlepší brankář juniorské extraligy. Ročník 1980 byl Jarda Kristek, 1981 Ivan Rachůnek a Martin Erat, jehož jsme stáhli z Třebíče, 1982 Mira Blaťák, 1983 Lukáš Krajíček a mohl bych jmenovat spoustu dalších výborných kluků.
Co jméno, to pojem. A řada z nich později hrála i NHL.
Zpětně je až neuvěřitelné, kolik dobrých hráčů se tady urodilo a my je mohli trénovat. Záměrně říkám my, protože trenéři, kteří podobné kluky vedou a piplají od přípravky či žáčků, nejsou tak vidět. Smetanu slízne trenér A týmu, což je pochopitelné. Obrovskou a mravenčí práci přitom odvedli a odvádějí trenéři žákovských kategorií. Tehdy nám ve Zlíně přišlo normální, že podobné hráče umíme vychovat, hrajeme s nimi v mládeži o tituly a pak je pošleme do extraligy. Nikdy nás nenapadlo, že by to mělo být jinak.
Jiná doba. Dnes má hráč třiadvacet let a pořád ho vnímáme jako mladého a perspektivního. Balaštík a spol. přitom hráli extraligu od devatenácti a nebyli v ní jen do počtu.
Vybavíte si ještě svazový projekt Dukla Litoměřice, kdy vybraní junioři hráli společně první ligu a měli tvořit jádro dvacítky? Dříve platilo, že kdo nehrál extraligu, nemohl ve dvacítce vůbec být. A když se podívám na letošní dvacítku a její soupisku na mistrovství světa, byli to z drtivé většiny hráči, kteří odešli do zámoří nebo Skandinávie. A kdo na to má a zůstane tady, musí hrát extraligu. V první lize se nikam neposune. Ani ve Zlíně to teď není ono, junioři i dorost se plácají v tabulce dole… Nevidím do toho už tolik, ale něco je špatně.
Já a betonář? Tomu se jen usmívám, netrápí se Venera svou pověstí |
Pojďme k vaší trenérské kariéře u A týmu. Jak se urodilo stříbro v roce 1999, kdy jste tým vedli s Antonínem Stavjaňou?
Sezonu předtím jsem dokončil za odvolaného Edu Nováka a pak jsem myslel, že se vrátím k dorostu. Jenže Bohouš Kožela jako generální manažer nás dal dohromady s Tondou Stavjaňou. Dopadlo to výborně, dostali jsme se až do finále, kde jsme však se Vsetínem prohráli. Byli lepší, v 90. letech to byla divoká doba, měli peníze a de facto tam sestavili nároďák. Já to ale bral pozitivně, byl jsem rád, že se lidi v kraji mají čím bavit. Vzájemné zápasy se Vsetínem byly vždy velkou událostí, žil tím celý region. To je na hokeji pěkné, hecování je zdravé a zbytek republiky nám to záviděl.
Co mistrovská sezona 2003/04, kdy jste vedl tým jako generální manažer, jaká byla?
Vezmu to obšírněji. Bohouš Kožela chtěl odejít do důchodu a mě chystali jako jeho náhradu, takže v sezoně 2002/03 jsem pracoval s ním, jezdil na jednání a chystal se na pozici generálního manažera. Áčko vedl Tonda Stavjaňa, ovšem během soutěže jsem ho musel nahradit. Měli jsme tehdy ohromnou smůlu. Rok předtím jsme skončili třetí, jenže v létě 2002 odešli do NHL Čajánek, Pivko a Somík, do Sparty zamířil Leška a dlouhodobě se zranili Hamrlík a Balaštík. To máte šest klíčových hráčů. A navíc kluci do zámoří zamířili až v srpnu, kdy už nešlo sehnat náhradu. Přesto tým nebyl špatný. Jenže jsme se trápili. Přitom když se podíváte, co udělal příchod Pastrňáka s reprezentací na předposledním bronzovém šampionátu, jak si najednou začali ostatní věřit… Nám tehdy chyběli podobní lídři. Rok potom se situace obrátila.
Vrátil se Leška, uzdravil Balaštík, do brány přišel Murín a na střídačku Bokroš. A výsledkem byl historický titul.
Ičo Murína jsme do brány podepsali ještě před příchodem Ernesta, chtěli jsme zkušeného brankáře. A Ernest byl trenér, který tady v té době sednul. Byl to po dlouhé době trenér odjinud, jeho metody okamžitě zafungovaly a už svou přísnou vizáží vzbuzoval respekt. Klub tehdy sponzorovala firma Hamé a její šéf Leoš Novotný před play off přišel s tím, že mužstvo chce ještě posílit, a taky to finančně podpořil. Takže jsme podepsali zkušeného Kapustu, slovenského reprezentanta Mira Hlinku a z Kladna beka Dlouhého. Už tak silný tým se stal ještě lepším. Přitom nechybělo mnoho a v play off jsme vypadli už ve čtvrtfinále.
S Třincem jste prohrávali 1:2 na zápasy a 1:2 ve čtvrtém utkání, ale tři vteřiny před koncem zápasu vyrovnal Balaštík.
Pro mě to byl klíčový moment celé sezony. Kdyby Třinec vedl 3:1 na zápasy, už by se nám to těžko obracelo. Pořád to vidím před očima: hráli jsme přesilovku, jejich bek měl puk na hokejce, ale místo aby ho vyhodil přes celé hřiště, tak ho jen tak ledabyle nabral. Na červené ho zachytil Hamrlík, nahrál Balaštíkovi, ten přejel modrou a napálil puk do brány. Vedle mě seděl Petr Husička, tehdejší manažer Třince, a byl celý zelený. My tam skákali a řvali radostí. Pak jsme zvládli nájezdy, mančaft si začal věřit a Plzeň i Slavii jsme přejeli 4:1 na zápasy. Sešlo se to všechno, spousta maličkostí nám hrála do not. Krásné vzpomínky, šlo o první titul Zlína. Oslavy byly velké. (směje se)
Rok potom Zlín ve výlukové sezoně 2004/05 vyhrál základní část a v play off skončil druhý. V týmu byli Čajánek, Leška, Balaštík, Erat, bratři Hamrlíkové… Podle mě šlo o nejlepší soupisku v historii, souhlasil byste?
Z týmu byla cítit obrovská síla. Už to, že se dostal do finále po velmi vypjaté sérii s Vítkovicemi, byl velký úspěch. Město zase žilo hokejem, zimák byl plný, nádherná atmosféra, emoce. Proto se hokej hraje a pak je i jednodušší lákat děti, aby s ním začaly. Zpětně bych obrovsky ocenil Jardu Balaštíka, který se v tak nabité soutěži plné hráčů NHL stal nejlepším střelcem se třiceti brankami. To je vizitka toho, jak skvělý střelec to byl.
Do Zlína jste se později vrátil a v lednu 2010 byl na střídačce během památného zápasu se Spartou, který s 439 trestnými minutami vytvořil rekord extraligy. Vybavíte si ho ještě?
Hokej je emotivní sport a občas se něco semele. Tenkrát se to ale zvrtlo příliš. Každá strana k tomu měla svoje vysvětlení. Nebylo to příjemné a nerad na to vzpomínám.
Další medailová léta přišla v roce 2013 v podobě stříbra a rok poté druhé zlato. Čemu tyto úspěchy přičítáte?
Tenkrát se skloubily dvě výjimečné generace z poloviny 70. a začátku 90. let. Když máte první dva centry, jako jsou Petr Čajánek a Petr Leška, to se to pak hraje. Kolikrát týmu stačí, když má ve svém středu dvě, tři opory, které vědí, jak mužstvo vést. A usměrnit i mladé, jichž bylo v týmu hodně a potřebovali se od někoho učit.
Šlo podobné výsledky udržet dlouhodobě?
Člověk si rychle zvykne na to, že se má dobře. A ve Zlíně to tak dlouhé roky bylo. Bralo se automaticky, že budeme hrát play off, hráči odjinud se nám sami nabízeli, ať už extraligoví, nebo i do mládeže. Hrával se tady Pragobanka Cup, měli jsme trenéry u mládežnických nároďáků, jež jsme zásobovali kvalitními hráči, na diplomatickém poli jsme měli prezidenta APK... Zlín byl uznávaná hokejová adresa. Situace se změnila, ostatní nás v ledasčem předběhli. Zimní stadion je pěkný, ale nepatří k těm nejmodernějším.
Je reálné, aby se Zlín brzy vrátil mezi elitu?
Prosadit jiný systém postupu a sestupu z extraligy je nereálné, to je všem jasné. Kluby z extraligy budou hlasovat ve svém zájmu. Takže se musí jít přes baráž ve stávajícím režimu, což je sice těžké, ale podle mě to vůbec není nemožné. Přišlo mi, že když Zlín loni vyhrál finále první ligy, všichni to brali jako vrchol sezony. Jenže ten měl teprve čekat v podobě baráže s Kladnem. A tam se mi zdálo, že si to Kladno uhrálo celkem bez odporu. Vím, že kádr byl úzký a hráči fyzicky i psychicky unavení, ale dva zápasy ze čtyř skončily 0:1, nebylo to úplně jednoznačné. Podívejte se na dvacítku, s Kanadou postoupila díky šťastnému odrazu puku v poslední minutě. Druhá věc je, že rozdíl mezi extraligou a první ligou je opravdu obrovský a přehrát extraligistu je těžké.
Zlínský manažer Pravda: Trenéři pokračují, hráči přichází o statisíce sami |
Proč to Beranům teď v první lize zase nejde?
Tým dlouhodobě nemá tahouny, nejproduktivnější hráč Kuba Šlahař je v kanadském bodování soutěže až skoro padesátý. A když jsme sestoupili z extraligy, neměli jsme v té sezoně ani jednoho hráče v první stovce! To jsou hrozná čísla. Na obrovský rozbor, na který si já netroufám, je potom skutečnost, proč se dlouhodobě nedaří vychovávat kvalitní odchovance, které by se ve větším počtu dařilo začlenit do prvního týmu. To byla dříve DNA zlínského hokeje.
Zlínskému klubu také bývala dlouhé roky ze strany soupeřů vytýkána neatraktivní a defenzivní hra. Jak jste to v kabině vnímali?
To byly strašné nesmysly. Dobrá obrana a pasívní hra, to jsou dvě různé věci a někteří komentátoři si je pletou. A soupeřům se samozřejmě nehraje dobře proti kvalitní obraně. O mně se to taky říkalo, když jsem trénoval Olomouc, ale když máte v týmu převážně útočníky, kteří pravidelně střílí průměrně šest, sedm, osm branek za sezonu a je jedno, pod jakým trenérem a v jakém týmu, musíte využít jiných předností, které mají. Bojovnost, obětavost, bruslení, nasazení a podobně. Taktiku musíte vždy přizpůsobit možnostem mužstva, které trénujete. Je hloupost s podobnými hráči hrát ofenzivní a nátlakový hurá hokej. Přečetl jsem spoustu hokejových knížek od různých odborníků a řeknu jednu větu, která platí: Dobrý útok dělá plné stadiony, dobrá obrana dělá výsledky. Ideální pak je, když máte oboje. Podívejte se, jaké návštěvy byly ve Zlíně v letech, kdy se mu vyčítal defenzivní hokej. Myslíte, že by tam lidi chodili, kdyby je nebavilo se na to dívat? Čísla mluví jasně.
Na podzim 2022 jste dostal nabídku trénovat Zlín, když byl v extralize poslední. Proč jste odmítl?
Možná to zní sobecky, ale cítil jsem, že mužstvo na záchranu nemá a není to na kom postavit. Na střídačce mohl stát kdokoliv, ale nepomohlo by to. Nebyla to přitom záležitost jedné sezony, červená kontrolka tady blikala delší dobu. Bohužel marně. V hokeji jsem zažil, jaké je to, být nahoře i dole, v extralize mám odkoučováno skoro tisíc utkání. A nechtěl jsem svoji trenérskou kariéru zakončit sestupem Zlína, v němž jsem strávil čtyřicet let a kromě vrátného dělal snad každou funkci. To bych hodně těžko nesl.
Nároďák nikomu nezávidím, říká trenér Venera po konci v Olomouci |
V dubnu 2018 jste na vlastní žádost skončil v Olomouci a od té doby jste bez angažmá. Nechybí vám hokej?
Po třech letech v Olomouci už jsem byl docela vyčerpaný, cítil jsem potřebu zvolnit. S přibývajícím věkem člověk životní priority přehodnocuje. Občas se někdo ozval, ale už jsem necítil touhu se vrátit. Hokej mám pořád rád, ovšem mám 66 let a myslím, že už je to na mladších. Kdybych se ještě zbláznil a do něčeho šel, překvapil bych sám sebe.
Zlínské hokejové oslavyBerani Zlín oslaví v sobotním prvoligovém utkání s Přerovem, které začíná v 17.30 hodin, výročí 95 let od svého založení. Klub proto přichystal doprovodný program. Tým se představí ve speciální třetí sadě dresů, kterou před listopadovým derby se Vsetínem představilo trio Pavel Janků, Josef Štraub, Roman Meluzín. Klubová síň slávy se rozšíří o pět jmen. Jejími novými členy se stanou trenéři Ernest Bokroš, jenž tým v roce 2004 dovedl k historickému titulu, a Juraj Jurík, který jako asistent pomohl ke zlatu v roce 2014. Za hráče se členem stane bývalý kapitán Ondřej Veselý, jenž získal oba tituly. Nově budou v síni slávy také dlouholetý funkcionář Leon Wesley nejstarší a bývalý obránce a trenér mládeže Josef Herčko. |
