Pro veřejnost to byl šok, ne?
Jasně, obrovský. Do Vsetína jsem přišel ještě v době, kdy jsme hráli první národní ligu a měli jsme cíl dostat se do dvou let do extraligy. Vyšlo to hned napoprvé na jaře 1994. A ani po postupu se nečekalo, že budeme hrát o medaile.
Je fakt, že první titul vyhrál Vsetín nečekaně a s řadou bezejmenných hráčů.
A pozor, nebyli jsme to jen my, kteří jsme se nedostali do sestavy ve Zlíně. Ondra Zetek z Litvínova, Marek Tichý z Brna, Radek Měsíček z Pardubic a další, všechno kluci, kteří jinde neměli prostor. Ve Vsetíně naopak všichni jasně věděli, jakou mají v týmu roli. Každý se cítil potřebný a důležitý. Držel nás Čeman (Roman Čechmánek) v bráně a nad tím byl trenér Horst Valášek, který mě ve Zlíně vedl už v mládeži.
Vsetín – ZlínHokejisté Vsetína a Zlína si ve středu připomenou výročí třiceti let od chvíle, kdy se jejich předchůdci poprvé utkali ve finále extraligy. Do utkání 20. kola Maxa ligy, které se hraje od 17.30 hodin na Lapači, nastoupí oba týmy v replikách dresů ze sezony 1994/95. Jsou vyrobeny z dobového „děrovaného“ materiálu a bez reklam partnerů. Nebude chybět ani dobová hudba a další doprovodný program. |
Přitom začátek nováčkovské sezony se vám hrubě nevydařil a fanoušci žádali Valáškovu demisi, vzpomínáte?
Z prvních jedenácti zápasů jsme vyhráli jen jednou. Měli jsme pak mítink, hráči i trenéři pohromadě, a rozebírali jsme to. Pěkně na rovinu a upřímně, i osobní výtky padaly. Třeba jsme řešili, že máme moc dlouhé tréninky a cvičení se opakují zbytečně dlouho. Radek Měsíček, který nešel pro ostré slovo daleko, se postavil a řekl: „Horste, ty vole, takhle to trénoval Franěk v Hradci a vyhodili ho! “ Horstovi jen stékal pot po tváři. Pak se tréninky zintenzivnily, místo hodiny a půl trvaly hodinu, začali jsme šlapat a udělali sérii dvanácti zápasů bez porážky.
Vsetín žil naplno hokejem, že?
Hrávali jsme doma od pěti odpoledne, ve tři byla týmová porada, a už když jsme na ni šli, byla tribuna na stání totálně plná. Lidi zpívali, skandovali naše jména, všude voněla slivovice... Časem si na to člověk zvykne a začne to brát trochu automaticky, ale bylo to vážně úžasné. Hnali nás za každého stavu, celé město hokej prožívalo. Jak říkal můj otec, který dělal ve vedení: Ve Vsetíně chtěla vyhrát i uklízečka. (směje se)
Je pravda, že jste za to dovedli vzít na ledě i v hospodě?
Ve Vsetíně se říkalo: Nic nepiješ, nic nehraješ. (znovu se směje) V týmu byla velká soudržnost. Když se řeklo, že se večer někam jde, přišlo 99 procent hráčů. To dnes nevidíte. A u stolu jsme sedávali pohromadě, ne rozdělení po skupinkách. Debatovalo se o hokeji, životě, špatné zápasy jsme si vyříkali, dobré oslavili a tužili partu.
Výsledkem bylo vítězství v základní části a pak valašské finále proti Zlínu.
Byli jsme rozjetí, a když jsme s Čemanem jezdili autem na tréninky, říkali jsme si, že musíme vyhrát titul. Napadlo nás, že možná hrajeme finále poprvé a naposledy, nikdo netušil, jaká zlatá budoucnost Vsetín čeká.
Jenže Berani první utkání na Lapači bez problémů vyhráli 6:3.
Po dvou třetinách jsme prohrávali 0:6 a v šatně seděli jako zmoklé slepice. Měli jsme předtím delší pauzu bez zápasů a trvalo, než jsme se zase rozehráli. Podle mě celé finále rozhodl druhý zápas, který jsme vyhráli 2:1 a vyrovnali sérii. Ještě za stavu 1:1 jel Petr Kaňkovský sám na Čemana, to vidím jako teď. Rozjel se z obranného pásma a střílel mezi betony, naštěstí nedal. Pak jsme šli do vedení díky gólu Martina Smetáka a bojovností ho udrželi.
Čím to, že ve Zlíně jste pak dvakrát vyhráli a mohli slavit?
ednak se nám podařilo ubránit první lajnu soupeře Janků, Štraub, Meluzín. A taky jsme měli o motivaci postaráno. Stačilo otevřít noviny a přečíst si, jak právě Janků říká, že ve Zlíně je větší kluziště a tam ho nikdo nechytí. To bylo něco na nás.
Ve finále řádil Tomáš Sršeň, s nímž a Rusem Galkinem jste vytvořili údernou lajnu.
Vosa byl Pan hráč, hrál i v NHL a v národním týmu. Měl čich na góly a zlaté ruce. Do Vsetína přišel během sezony a sedlo nám to. Mně se v základní části dařilo, dal jsem 21 gólů. Někdy zkrátka máte období, kdy vám vyjde všechno, na co sáhnete. Nás to potkalo tehdy.
Jádro Vsetína tehdy tvořili hráči odložení rivalským Zlínem. Byli jste hodně vyhecovaní?
Nemuseli jsme ani ostatním v kabině nic říkat, každý viděl, jak jsme před zápasy doslova naspeedovaní. (směje se) Já se ve Zlíně nedostal do A týmu jako mladý kluk, pocit křivdy tam nejspíš byl, byť zpětně už to člověk bere jinak. Hlavně jsem chtěl hrát hokej, který byl můj život, do Vsetína jsem nešel s ambicí postoupit s ním do extraligy. Vyplynulo to až postupně. A nastoupit ve finále právě proti Zlínu, to byl až neuvěřitelný scénář. Jako z filmu.
Vsetínští hokejisté Zbyněk Mařák (vlevo) a Roman Čechmánek po vítězném finále v roce 1995.
Vybavíte si ještě euforii po Vlachově gólu z kaluže za bránou?
To nejde zapomenout. Předtím jsme ve třetí třetině dostali gól po půlmetrovém ofsajdu, seděl jsem na střídačce naproti modré čáře a jasně jsem to viděl. Řvali jsme na rozhodčího Furmánka, ale gól platil. Pak se v prodloužení pravda ukázala. Zimák byl narvaný, konec března, teplo, krátká pauza před prodloužením a led nezaschnul. Když Rosťa sebral puk a zasunul ho do brány, bylo hotovo.
A Vsetín měl první z šesti titulů.
Až dnes mi dochází, co ten tým dokázal. A jako trenér chápu, kolik dřiny, práce a starostí za tím bylo. Nesmírně si ho vážím, postup do extraligy a první titul jsou pro mě nejvíc. Vybavuju si, jak všichni ostatní už zmizeli v kabině, ale pohár zůstal na ledě. Sebral jsem ho, šel do šatny a u vstupu dostal takovou sprchu šampaňským, že jsem neviděl na půl metru. (směje se)
Jaké byly oslavy?
Na zápas jsme jeli autobusem jen my hráči, zpátky jsme si v něm neměli kam sednout. Vraceli se s námi sponzoři, fanoušci. Před námi první policejní auto, za námi druhé a jelo se k Horstovi na Kovárnu. V hospodě jsme šli na bar pro piva a vrátili se s něčím úplně jiným. Horst tam měl vystavenou spoustu alkoholu a Radek Měsíček mu to vybrakoval. Horst trochu skřípal zubama, ale pak se smál a mávl rukou. Cesta do Vsetína, která zabere tak půlhodinku, nám trvala hodinu čtyřicet. A to uvítání!
Povídejte.
U první cedule s nápisem Vsetín stály špalíry lidí na obou stranách silnice až po zimák. Fantazie. Zastavili jsme, vylezli na střechu autobusu a ten kousek už dojeli krokem. U Lapače byl dav lidí, slavilo se ve velkém. Střízlivý byl jen málokdo.
Jak dlouho jste to táhli?
Jak kdo vydržel. Krásné bylo, že když jsme v dalších dnech obcházeli hospody po městě, nikde jsme neplatili. Hospodští na nás byli hrdí a chtěli nás pohostit. A těch štamprlí slivovice, co tam létalo. Moc rád na to vzpomínám, bylo to krásné období. Nikdo tenkrát netušil, že další tituly budou následovat.
