Dal gól, políbil rukavici, vztyčil ruku a podíval se do nebe. Tradiční oslavu předvedl legendární střelec Pavel Janků naposledy před 11 měsíci, za Ústecké Lvy se trefil proti Chomutovu.
Po minulé sezoně dal kariéře sbohem, v sobotu zamával ústeckým divákům. Ve 42 letech začal novou kapitolu života. Zase hokejovou.
"Nikdy na Ústí ani to, co jsem tady prožil, nezapomenu," svěřil se útočník po dojemné rozlučce, při níž si vychutnal ovace vestoje i pohled na svůj obří portrét od fanoušků. Veterána si oblíbili pro jeho skromnost a férovost.
Proč vás velkolepé loučení tolik překvapilo?
Protože si nemyslím, že jsem tak výjimečný hráč, aby se mi dostalo takových poct. O to víc si toho vážím. Bylo to neskutečné!
Jak se vám teď žije?
Jde to dobře. Začátek byl těžký, první dva měsíce. Nyní dělám skauta pro Třinec, pětkrát týdně se pohybuji na stadionech, jezdím se dívat na hokeje - hlavně na extraligu a na 1. ligu. Sleduji hráče, kteří jsou potencionální adepti pro náš tým do budoucna, plus dohlížím na mladé, které máme v jiných klubech. Sleduji jejich výkonnost, podávám o nich informace.
Je pro vás pohled z tribuny jiný?
Daleko jiný! Není to až tak snadné, jak se mi zdálo. Ale čím víc hokejů vidím, tím víc se zlepšuju.
O trenéřině jste neuvažoval?
Chvíli. Ale jak jsem do toho teď pronikl, už by se mi trénovat nechtělo. Je to strašně těžké povolání, musíte mít speciální talent. A já nejsem přesvědčený, že ho mám.
Pavel JankůRodák ze Šumperka je v Klubu hokejových kanonýrů, kde mu evidují 284 gólů. Dva dal v reprezentaci, zbytek v extralize, v níž hrál za Brno, Trenčín, Zlín, Karlovy Vary, Třinec, Jihlavu, Vsetín, Ústí, Mladou Boleslav a Kladno. Do Ústí přišel v létě 2006 z Třince, třikrát s ním vyhrál 1. ligu, odehrál 271 zápasů s bilancí 173 bodů (91 gólů a 82 asistencí). |
S koncem kariéry jste se vyrovnal?
Já si ani nedokázal představit, že budu hrát tak dlouho. A myslím, že poslední rok už moje výkonnost nebyla taková. Věděl jsem, že to nejde, o to byl pro mě konec lehčí.
Měl jste ještě nabídky?
Doufal jsem, že se domluvím v Třinci, nechtěl jsem konec zbytečně oddalovat. I já sám už ztratil motivaci dřít.
Co stojí za tím, že jste vydržel hrát až do 42 let?
Neměl jsem vážné zranění. Jen na začátku kariéry, pak ne. A bude to znít asi blbě, ale i láska k hokeji. Miluju ho. Pro mě to byl styl života. Zásluhu na mé dlouhověkosti má i dobré mužstvo. Nebýt vÚstí, určitě bych tak dlouho nevydržel.
Jak tedy vesměs prvoligoví Ústečtí Lvi do vaší kariéry zapadli?
Myslel jsem si, že tady budu jen rok. Že zkusíme postoupit a pak se uvidí. Nakonec se to protáhlo na pět let. Hrál jsem tady s perfektníma klukama. Jediná kaňka je, že se nepodařilo udržet extraligu, když jsme ji vybojovali. Líbí se mi město, já to tu mám rád komplet.
Jak si Moravan najde cestu k Ústí?
Já nerozlišuju Morava - Čechy. Lidi jsou všude dobří i zlí. Našel jsem tu správné prostředí.
Proč se vám tedy nepodařilo udržet extraligu?
První věc, že se nevhodně doplnilo. Většina hráčů, kteří přišli, nebyli lepší než ti, co postup vybojovali. Tedy až na Honzu Čalouna. Nechci nikoho urazit, ale druhá chyba byla, že jsme měli trošku slabinu na postu gólmana. A třetí důvod byl závěr sezony, který se nezvládl v zákulisí. Plus vyhození Milana Antoše, to byl kapitán se vším všudy, držel to tady. Špatný tah.
DÍKY, PAVLE! Fanoušci hokejistů Ústí nad Labem se loučí s útočníkem Pavlem Janků, který ukončil kariéru.
I vás pošpinili, před posledním zápasem baráže vás manažer Šaffer poslal na "dovolenou" s dalšími šesti hráči. Štve vás to stále?
Já si na to ani nevzpomenu. Byla to extrémní, vyhrocená situace. Dělala se rozhodnutí, která byla postavená na hlavu. Tohle je jedno z nich. Pod tlakem člověk udělá kravinu. Já to tak bral.
Jak vysoko postup stavíte?
Téměř nejvýš. Neříkám, že úplně, ale patří mezi tři největší události mé kariéry. Zvlášť proto, že jsme postoupit museli. Ono se hraje jinak, když musíte, než když můžete. Tím to bylo sladší.
Jaké jsou zbývající dva top momenty vaší bohaté kariéry?
Finále ve Zlíně, moje nejlepší sezona. Na jaře 1995 jsme prohráli se Vsetínem, odstartovali jsme jeho dynastii. Já si tehdy myslel, že budu finále hrát ob rok, ale člověk se splete. Pak si ještě cením účasti na mistrovství světa 1995, byť nám moc nevyšlo. Bylo to rok před zlatou Vídní. Vzpomněl jsem si, že jsem tam mohl být, ale bohužel... Asi jsem měl vybráno. Tenkrát bylo v reprezentaci moc dobrých hráčů a dostat se tam bylo složité. Natož se v ní udržet dlouhodobě, to zvládli fakt jen "plejeři".
Nastřílel jste kupu gólů. Co vám přinášely?
Pocit napnout síť je super, chtěl jsem ho zažívat, střílet góly. V mládí jsem střelbu hodně trénoval, ale člověk na to musí mít i cit. Gól je pocit uspokojení. A později byl v mé kariéře i splněním úkolu, který jsem měl. Protože pak už po mně všichni chtěli jen góly. Když jsem hrál dobře, ale netrefil se, nebylo mé hodnocení až takové.
Vaše gólová oslava souvisela s vírou, že?
Ano, jsem věřící, katolík. Znamenalo to poděkování Bohu za to, že jsem dal gól.
Je těžké být věřící v Ústí, kde je většina ateistů?
To je každého soukromá věc, každý si k tomu musí najít cestu. Někdo na to přijde dřív, někdo později, někdo nikdy. Osobně jsem s tím žádný problém neměl. Jen občas nějaké vtipné narážky v šatně, ale v té se toho napovídá...
