V roli hlavního trenéra u dospělých máte za sebou první půlrok. Nečekal jste lehčí práci?
Člověk musí vědět, že jde trénovat profíky do týmu, který má velké ambice a je pod drobnohledem všech lidí. Nejen těch, co sedí v hale. Určitě jsem měl očekávání, že to nebude nic lehkého. Ať je to, jak chce, tak s asistentem Alešem Totterem dáváme hlavu do oprátky. Pracujeme tady s tím, co máme. Ale makáme dál, o tom to je. Teď se však nestarám jen o svou pětku na ledě, ale o celý tým. Skládáme tu puzzle, ve kterém stavíme kluky do role, u které víme, že z nich dokážeme dostat maximum. Je například hodně těžké říci zdravému klukovi, že do zápasu nepůjde. Ale v tomto ohledu musí jít emoce stranou, protože do té doby, co v Motoru budu já, půjdeme na každý zápas tak, že ho chceme jednoznačně vyhrát.
Udělal byste něco v první polovině jinak?
Vůbec nic bych neměnil, snad kromě těch kontumací (Motor měl na soupisce ve dvou zápasech více starších hráčů, než dovolují pravidla, pozn. red.). Nechtěl bych už udělat takovou minelu.
Nejste na hráče až moc tvrdý? Nemůže to být občas na škodu?
Ano, jsem na ty kluky hodně tvrdý (okolo Prospala v tu chvíli míří do šatny na trénink trojice hráčů a každý z nich kouče pozdraví nebo mu zamává). Ale podívejte se, to je přesně ono, proč každý den chodíme do práce, a ne abychom se tu na sebe mračili. To, že někdy na tiskovce po zápase řeknu věci v emocích a pak je z toho třeba show na Youtube, je také můj styl práce. Ale slibuju, že se to naučím kontrolovat, což mě může také jako trenéra vylepšit. To, co jsem se naučil jako hráč, být na sebe tvrdý, teď chceme s Alešem předávat dál na naše kluky.
Jaké je tedy vaše hodnocení první poloviny základní části?
Určitě to nebyly výsledky, které bychom si tu přáli mít. Začalo to na začátku druhé čtvrtiny, kdy jsme v Benátkách měli čtyřicet minut totální převahu, ale nedokázali jsme dát góly. To se pak přesunulo do zbytku čtvrtiny. I když třeba na Kladně jsme odehráli parádní zápas, v týmu byla vidět síla a odehráli jsme to výborně. Měl jsem ohromnou radost i za kluky, že jsme proti kvalitnímu soupeři dokázali otočit zápas ve třetí třetině, dokázali jsme bruslit. V Ústí jsme si potom trochu zahráli v obraně na den otevřených dveří, zde podle mého Honza Strmeň odchytal absolutně nejlepší zápas v této čtvrtině. Pak přišla ta zpráva, že jsme ty zápasy de facto prohráli.
A hned nato jste doma prohráli s Třebíčí 0:4, což na náladě také nepřidalo.
Tři minuty od začátku utkání hraješ přesilovku, ale ujede ti hráč a prohráváš 0:1. V té chvíli tam nic nebylo, nebyla tam energie ani emoce. Přišlo mi, že i diváci byli možná opaření z toho, co se administrativně stalo.
Dva kontumované zápasy a odečet šesti bodů. Nemohl to opravdu někdo lépe pohlídat?
Ať je to, jak chce, jde to za mnou. Nějakým způsobem jsem o té sestavě věděl, to, že mi mohl někdo jiný poradit, je už věc druhá. Ale na to to nebudu svádět, chyba padá na moji hlavu. Od té chvíle se nám nedařilo. Určitě to nějakým způsobem ovlivnilo zbytek třetiny, což ale není žádná výmluva. Těch šest sebraných bodů na sebe mohlo navázat ještě další body, měli jsme náskok a hrálo se v pohodě. Dneska to postavení v tabulce mohlo být úplně jiné. S odstupem času si myslím, že ty kontumace na nás zanechaly mnohem větší vliv, než jsem doufal.
Čím se to hlavně projevovalo?
Od zápasu s Třebíčí máme horší starty do zápasů. Jako kdyby nás tu něco svazovalo, nehrajeme lehce. Jasný příklad byl v zápase proti Slavii, kdy jsme vlezli na led a prvních pět minut jsme sypali na soupeře jednu střelu za druhou, ale nedali gól. Pak už se ti ta hokejka začíná svírat trochu těžce. To se však může stát, je to jen určitá fáze sezony. Jako trenér bych si moc přál, aby naše křivka měla pořád vzestupnou tendenci, ale je třeba si přiznat, že to na nás sedlo. Druhá čtvrtina se nám tedy výsledkově ani herně příliš nepovedla. To bylo nebe a dudy oproti té první. A když to vidím zpětně, tak jsme možná v první čtvrtině překročili stín toho, na co herně máme.
Máte za sebou pět utkání, čtyři vyhraná a jedno prohrané. Už je tedy krize pryč?
První půlku jsme zakončili doma výhrou proti velmi dobrému týmu, jako je Vsetín. Teď nás pořád trochu trápí produktivita a efektivita střelby. Ale vůbec si nemyslím, že kluci méně pracují nebo méně chtějí, to bych jim křivdil. Někdo z nich to zvládá lépe, někdo hůře a možná i to se promítá do osobních statistik.
Jak se vám povedlo dostat tým zpátky do větší herní pohody?
K tomu vede jen jedna cesta. Tvrdá práce. Razíme známé heslo Never Give Up (ni kdy se nevzdávej). Tvrdá práce tady chyběla, řekl bych, že to tady byl takový country club. Všechno je to o tom, že i když se ti vůbec nechce, po zápase máš druhý den těžké nohy a hlavu jak pátrací balon, tak na led prostě vlezeš s tím, že se chceš ještě zlepšit a příští zápas hrát lépe. A také v tréninku v každé minutě odevzdat maximum. Jak jsme s Alešem viděli, jak hráči pracovali na tréninku, jak se připravují, tak jsme si říkali, že se to musí zlomit. Ale pořád nejsme z nejhoršího venku.
Je jasné, že každý trenér není nikdy úplně spokojený...
Třeba to pro nás byla dobrá fáze sezony, ta správná facka, která nás měla probrat. Proto mám hrozně rád ty těžké zápasy. Na co by těm klukům bylo, že někomu dáme deset gólů a nezpotíme se? Pořád to vnímám jako každodenní boj. Když to vidím, radši bych zase na led skočil jako hráč.
Polevovat se tedy nebude?
Určitě ne! Není důvod polevovat, vždyť jsme ještě nic nedokázali.
Dal jste ve třech případech v sestavě šanci i vašemu synovi Václavovi? Mnozí namítají, že to může být i z protekce. Co na jeho výkony říká otec a trenér v jedné osobě?
Jako trenér stavím vždycky tu nejsilnější sestavu, aby vyhrála zápas. Je moje rozhodnutí, kdo bude hrát, a jestli s tím má někdo problém, to je jen jeho věc. To, co jako trenér po synovi systémově chci, to si odehraje.
