Nyní doléčil zranění kolena, ze kterého se zotavoval od svého letního přestupu a poprvé bude moci v soutěži naskočit. Původně třinecký odchovanec v Mělníce bydlí už šestnáct let a skončit s profesionálním hokejem se rozhodl hlavně kvůli svému synovi, kterému se chce naplno věnovat.
Zároveň koučuje několik mládežnických mužstev Junioru.
„Věk při mém rozhodování nehrál roli, fyzicky se cítím dobře. Spíše už jsem unavený psychicky, nemám už chuť hrát profi hokej. Také jsem se chtěl pustit do trénování,“ vysvětlil Václav Drábek.
Už někoho jako kouč vedete?
Trénuju přípravku, čtvrtou třídu, starší žáky a mladší dorost, takže se opravdu nenudím.
Chtěl byste v budoucnu trénovat i v mužské kategorii?
Bylo by to něco jiného než mládež, ale náš Honza Boháček je dobrý trenér a do jiného klubu momentálně jít nechci. S těmi výsledky, co tady v Mělníce v posledních letech jsou, změna nehrozí.
Proč jste si vybral zrovna Mělník?
Žiju tady asi šestnáct let a už jsem se chtěl naplno věnovat synovi. Ten hokej sice nehraje, ale občas se mnou jde blbnout na led. Baví ho spíše plavání a tenis. Netlačím na něj. Chci, aby dělal to, co ho baví.
Neměl jste i jiné nabídky, například z první či druhé ligy?
Musím přiznat, že ano. Ale už to pro mě v tu chvíli byla uzavřená kapitola, byl jsem rozhodnutý pro Mělník. Jiní zájemci nebyli na pořadu dne.
Takže to pro vás nebylo dlouhé rozhodování?
Vůbec ne. Všem jsem poděkoval za zájem, ale měl jsem vybranou tuto cestu.
Jak se v novém týmu cítíte? Asi máte většinou kolem sebe mladší spoluhráče...
S klukama z Mělníka se znám, chodil jsem se tu na hokej dívat. Ale nemyslím si, že bych měl být nějaký vzor. Chci si zahrát hokej pro radost, to je pro mne důležité. Po tréninku či po zápase si s klukama někde sedneme, pokecáme. To mi přesně vyhovuje.
Těšíte se už na ostrý zápas?
Hrozně moc, už se naštěstí cítím dobře. Měl bych být připravený do příštího utkání.
V krajské lize budete dohrávat kariéru. Vzpomenete si ještě, jak začínala?
S hokejem jsem začal v šesti letech v Třinci a nepřivedli mě k němu rodiče, nýbrž moje starší sestra. Ta mě doslova dotáhla na veřejné bruslení, kam jsem vůbec nechtěl. V ten den jsem si brusle zamiloval a časem k nim přibyla ještě hokejka a puk. Už v sedmi letech jsem věděl, že se hokejem chci živit.
Bavily vás i jiné sporty?
Dělal jsem i řadu jiných sportů, například plavání a tenis, ale hokej mi přirostl k srdci. Ostatní byly spíše doplňkové. Byl jsem hodně pohybově založený, bavil mě i orientační běh. Zkoušel jsem dokonce i gymnastiku.
Měl jste v dětství nějaké vzory?
Rád jsem se díval na zápasy NHL, bylo to pro mě něco úplně jiného než náš hokej. Líbilo se mi, jak hrál slavný kanadský bek Paul Coffey, ale že by to byl můj vzor, to se říci nedá. Nesbíral jsem ani žádné kartičky s hráči jako jiní kluci. To mě nebavilo.
Na co ze sportovního života nejraději vzpomínáte?
Asi jako všichni ostatní sportovci, na všemožné úspěchy. Na baráž o extraligu s Mladou Boleslaví či Ústím nad Labem nebo na Richarda Krále, kterého jsem potkal jako sedmnáctiletý mladík v Třinci a poté jsme spolu hráli v Mladé Boleslavi.
