V prvních týdnech extraligové sezony se okolo Rolinka začaly dít nepříjemné věci. Na konci září se překvapivě nevešel do sestavy, neboť se dostal do konfliktu s tehdejším hlavním trenérem Ladislavem Lubinou. Situace se z jeho pohledu nezlepšila ani po Lubinově odvolání 5. října, a tak se hokejista rozhodl, že v Pardubicích skončí.
V posledních dnech se rozmýšlel, zda v kariéře pokračovat, začal totiž trénovat po boku kamaráda Petra Sýkory v druholigovém Vrchlabí. Až padlo konečné rozhodnutí: Rolinek bude do konce sezony hrát třetí nejvyšší českou soutěž.
Jak velkou roli hrál váš kamarád Petr Sýkora?
Klíčovou, v Pardubicích jsem s ním hrál dlouhá léta, je to můj velký hokejový kamarád. Neříkám, že mě přemlouval, ale nastínil mi, jak to ve Vrchlabí chodí, co tam je za lidi a jaké mají ambice. Po tom všem, co se stalo, jsem těžko dostával do hokeje chuť, navíc jsem řešil dilema, jestli nastupovat za Vrchlabí, nebo Žďár nad Sázavou (rodné město). Nakonec jsem se vnitřně rozhodl pro Vrchlabí.
Na co se v druhé lize těšíte?
Hlavně na velké ambice, oni ligu válcují, jednoznačně vedou tabulku skupiny Sever. Chtěl bych pomoct hlavně v těžších zápasech play off a v baráži, když postoupíme.
Po dlouhé době zažijete tým s vítěznou mentalitou, že?
Úroveň je jiná. Jdu hrát hokej pro radost, pomoct klubu za velkým snem, nedá se to moc srovnávat. Hokej je to pořád, ale tlak jiný.
Radosti jste si v Pardubicích za poslední roky asi moc neužil.
Nechci se k tomu moc vyjadřovat, poslední roky byly v Pardubicích samozřejmě špatné, teď budu najednou s týmem na špičce tabulky.
Jak byl konec v extralize psychicky náročný?
Tak náročný... Ve mně se to pere, co jsem skončil, začal jsem hrát B-třídu fotbalu, přišel jsem na jiné myšlenky. Pak jsem řešil, co dál. Petr (Sýkora) mi začal povídat o Vrchlabí, ale já si dojíždění nedokázal představit. Jenže hokej mi začal chybět, zkusil jsem si pár tréninků a zjistil jsem, že to v sobě pořád mám. I když se v Pardubicích stalo, co se stalo.
Nepřemýšlel jste, že máte kvalitou na víc než na druhou ligu?
To ne. Dostal jsem nabídky, ale za všechny jsem poděkoval a odmítl je. Nastavil jsem si hlavu tak, že chci sezonu dohrát tady. Pak uvidíme.
Láká vás třeba kromě Vrchlabí i střídavé hostování někde výš?
Myslím, že ne. Ani jsme to neprobírali. Kdybych měl nějaké ambice, určitě budu jinde, ale jsem z toho všeho už nějaký unavený. Rád pomůžu tady a víc neřeším.
Ve Vrchlabí se sejdete s bývalými hráči Pardubic i Hradce, je uvnitř týmu nějaká rivalita?
Možná to je úsměvné pro fanoušky, třeba bude Vrchlabí hradecká farma, ale to já neřeším. Ten tým je skvělý. Když pominu starší hráče, co mají odehranou extraligu i národní tým (Jaroslav Bednář, sportovní manažer extraligového Hradce, Jan Hlaváč nebo Jiří Vašíček), tak mě překvapilo, jakou kvalitu mají. Třeba bruslařsky jsou tréninky na velké úrovni.
Vždy jste byl považován za bojovníka a dříče, pardubický generální ředitel Martin Sýkora to ale v září zpochybnil. Jak moc vám na pracovitosti záleží?
Zmínil jste nějaký výrok, k němu se vyjadřovat nechci, protože to je pomalu na sepsání knihy někdy v budoucnu. Moji kariéru určitě provází to, že nerad prohrávám, a vždy jsem šel příkladem bojovností. Ještě jako junior jsem byl nadějný a technicky zdatný, ale nějak jsem se ve vývoji zastavil a musel to nahradit bojovností. To mě provází celou kariéru.
Nastoupíte za Vrchlabí už v sobotu?
Já vůbec nevím (smích). Odpovím šalamounsky. Vím, že se vítězná sestava nemění, takže možná budu čekat do doby, než Vrchlabí prohraje.
