Vyměnila hokejovou výstroj za černé společenské šaty. Kdekdo si ji mohl zaměnit za partnerku někoho z oceňovaných hokejistů. Když ale zaznělo její jméno, šla si 21letá Tereza Vanišová ze Štěkně na Strakonicku užít svou chvíli slávy.
Při slavnostním vyhlašování ankety Zlatá hokejka ve Fóru Karlín si přebrala ocenění pro nejlepší hokejistku uplynulé sezony. Sympatická blondýna, která patří k oporám reprezentace a letos strávila první sezonu v zámořské univerzitní lize, byla už v minulých letech těsně pod vrcholem. Teď na něj vystoupala.
Co pro vás tohle ocenění znamená?
Je to obrovský úspěch. Myslím si, že pro každého hokejistu je skvělé vyhrát takovouhle cenu a moc si toho vážím.
Kam ji řadíte?
Individuální úspěch je to určitě největší. Jinak nevím. Sezona po týmové stránce nebyla úplně nejlepší a za úspěšnou ji úplně nepovažuju.
Tohle ji alespoň trochu vylepšilo?
Jo, to jo, ale je to individuální cena a hokej přeci jen není individuálním sportem.
Tereza Vanišová (21)Narodila 30. ledna 1996 ve Strakonicích, kde také začala hrát hokej. Až do staršího dorostu hrála postupně za Strakonice, Písek nebo Příbram. V ženské lize pak za Slavii Praha. Po maturitě na gymnáziu ve Strakonicích odjela už jako členka české ženské reprezentace do zámoří, kde aktuálně hraje univerzitní soutěž za Univerzity of Maine. Na letošním mistrovství světa se stala nejlepší střelkyní českého týmu s pěti góly. Její bratr Marek hrál první ligu za Motor České Budějovice. Poslední dvě sezony nastupoval ve druholigovém Táboře. |
A užila jste si tu svoji chvilku slávy?
Přiznám se, že nejsem typ, který by tohle nějak vyhledával. Nějak jsem se na to musela psychicky připravit. S tím jsem se srovnala. Člověku už to pak na pódiu ani moc nepřijde.
Věděla jste dopředu, že vyhrajete?
Věděla.
A děkovnou řeč jste si zkoušela?
Ne, to ne. Přemýšlela jsem o tom, co bych řekla, ale že bych si povídala doma sama pro sebe, to fakt ne. Co si pamatuju, tak snad to ženské vyhlašování nebylo ani na programu, který jsme tam dostávali. I pro lidi tam bylo překvapení, že se vůbec nějaká hokejistka vyhlašuje. Ženský hokej lidé fakt nesledují.
Není to škoda?
Pro nás jo. Ale co naděláte. Každý si myslí, že hokej je jen pro kluky a my nic.
Přitom za posledních sedm let udělal český ženský hokej výrazný posun dopředu. Z nižších skupin se dostal až do elitní a v uplynulé sezoně jste hrály i o olympiádu.
Myslím si, že každým rokem jdeme nahoru. Tenhle rok se to teda trošku zadrhlo, ale jít na další level v té top divizi, kam jsme se dostali, to je hodně těžké.
Na vyhlášení jste mluvila o tom, že velkou podporu jste v začátcích měla v rodině. Co na to ocenění říkali rodiče?
Moc to najevo nedali, ale myslím si, že jsou rádi.
Jakou roli hráli ve vašich hokejových začátcích?
U nás doma se nikdy hokej moc nehrál. Až jednou vzala nějaká mamky kamarádka syna na hokej a mamka pak bráchu. A přes bráchu jsem se dostala k hokeji já. Jak jsem se na něj jezdila dívat, tak jsem to chtěla vyzkoušet. A pak jsem u toho zůstala. Začátky byly horší a myslím si, že si nikdo nemyslel, že bych ho vůbec mohla hrát. Mě to ale od začátku bavilo. Pořád jsem chtěla být na bruslích.
A rodiče tenkrát říkali: paráda, běž hrát hokej, nebo spíš něco ve smyslu tohle pro tebe asi nebude?
To už si úplně nepamatuju, ale myslím si, že k tomu přistupovali nějak ve smyslu, ať si to zkusím. Že si možná asi na začátku mysleli, že z toho nic nebude.
A kdy začalo být jasné, že z toho skutečně něco bude?
Myslím si, že mě to bavilo už odmala. Už tréninky v přípravce mě bavily, ale kdy z toho něco bude... Já vlastně ani nevím, jestli z toho něco je.
Dostala jste cenu pro nejlepší hokejistku roku v Česku.
To jo, ale ženský hokej je pořád takový, že to vlastně hrajeme pro zábavu. Nemůžeme to považovat za práci a možnosti se někam dostat moc nejsou. Je to vlastně koníček.
Díky kterému jste se ale dostala třeba na univerzitu do Ameriky.
Já jsem strašně vděčná za to, že jsem se mohla dostat do zahraničí, do zámoří a vyzkoušet si tu nejlepší ligu v ženském hokeji a hlavně studovat. To jsem vždycky chtěla a tohle mi to určitě dalo.
Teď hrajete tu nejlepší ligu v ženském hokeji. Ovšem prokousat se tam asi nebylo jednoduché, protože třeba mládežnický ženský hokej v Česku neexistuje. Musela jste hrát s klukama. Jak se na to tvářili?
Já myslím, že si zvykli. Začínala jsem tady ve Strakonicích. V osmé třídě jsem přešla do Písku. Neměla jsem problémy. Pro holky je to obrovská zkušenost. Myslím si, že hrát s klukama co nejdéle je to nejlepší, co může být. V ženském hokeji se nehraje do těla a někdy mi přijde dokonce těžší v tom, že musíte pořád přemýšlet, kam si protihráčku navést, jak ji zastavit. V mužském hokeji dáte u manťáku tělo a je to vyřešený. Hrát do těla mi v ženském hokeji hodně chybí.
Takže jste na trestné lavici byla s těmito návyky často?
Stává se mi to hodně a asi se mi to bude stávat vždycky. Mám to zaběhnuté. Klučičí hokej mě bavil, i když jsem si musela dávat pozor. Někteří kluci mě trochu šetřili, a někteří mi naopak chtěli ukázat, že tohle není sport pro holky.
Jaké to bylo, když vám tohle naznačovali?
Mě to hrozně bavilo. I když byly i některé momenty, že mi třeba nadávali. To jsem teda vůbec nechápala. V lize staršího dorostu mi kluci nadávali, třeba i hnusně a jejich trenér v kabině je motivoval, aby mě sundali. S tím jsem se taky setkala. To byl asi vrchol. To mi ten kluk řekl na úvodním buly: trenér nám řekl tohle a tohle. A já jen koukala.
A pak vás někdo sestřelil?
Taky asi. Ale je to prostě hokej. Na druhou stranu si myslím, že když si člověk dává bacha, tak to jde.
Byly chvíle, kdy jste si říkala, že skončíte?
Ne, to ne. To asi ani nikdy nepřijde. Teď třeba po nepovedené sezoně přišla taková divná nálada, kdy si říkám: já tady dělám hokej, věnuju tomu spoustu času, a ono pak tohle a tohle nevyjde, nic mi to nepřináší a nemůžu se dostat dál. Přemýšlím, co chci a kam se chci dostat, a tohle pořád ještě nevím. V ženském hokeji je to těžké, protože není jednoduché se prosadit někam výš.
Každá sezona ale začíná od začátku...
Jasně. Uvidíme. Teď nám do reprezentačního áčka dali nové vedení. Všechno bude nové.
Když mladí kluci začínají, mají určité vzory, ke kterým se upínají. Měla jste i vy svůj vzor?
V ženském hokeji moc vzory nenajdete. Myslím si, že holky mají vzory v chlapech. Já nikdy ale neměla vzor v tom smyslu, že bych se upínala k Jaromíru Jágrovi. Můj vzor, když jsem byla menší, byl brácha.
Teď je léto, je po sezoně. U hokejisty roku vypadá tak, že trénuje a dře. Jaké je léto hokejistky roku?
Hezké. (směje se) Mám prázdniny. Až do konce srpna. Mám teda ještě dva on-line předměty ve škole, ale to se zvládne. Jinak máme přesně z Ameriky dané, co máme dělat v posilovně. Všechno máme předepsané. A hraju tenis. Spíš tak rekreačně, ale baví mě to. Mám prostě hezké léto.
