Účastník tří olympijských her a osmi mistrovství světa, který má ve své sbírce nejen bronzovou medaili z olympiády a dva bronzy ze světových šampionátů, ale i Zlatou hokejku pro nejlepšího českého hokejistu sezony 1991-92, si tak prodloužil svou bohatou hráčskou kariéru.
Před letošní sezonou jste ukončil angažmá v Německu a vrátil jste se do Čech. Co vás k tomu vedlo?
Rodinné důvody. Dcera šla letos do deváté třídy. V době, kdy jsme my byli v Německu, chodily děti ráno do německé školy a odpoledne jsme je vyučovali s manželkou. Já jsem měl na starost matematiku a fyziku, žena zbytek učiva. I přesto, že jsme to zvládali a dcera se učila dobře, jsme teď začali mít obavy z toho, jestli bychom ji dokázali připravit na přijímací zkoušky. Devátá třída je totiž v životě člověka zlomová. A přeci jenom je něco jiného učit dceru podle knížek a nebo ji připravit na přijímací pohovory a zkoušky. Zvlášť když člověk neví, co se tam vyžaduje.
Po návratu do vlasti jste se nakonec rozhodl pro působení v prvoligovém Berouně. Proč právě Medvědi?
Mým prvotním přáním bylo se vrátit to Jihlavy. Dukla však neměla zájem s tím, že už jsem starší hráč, takže k dohodě nedošlo. Při přemítání co a jak dál, jsem si vzpomněl na pana Drdu (manažer Berouna, pozn. red.), se kterým jsem se setkal na předminulé dovolené v Chorvatsku. Tenkrát mi dal svou vizitku s tím, že kdybych se někdy vracel do Čech, ať se ozvu. Já jsem si na to vzpomněl, tu vizitku jsem našel, zavolal jsem mu a Medvědi projevili zájem.
Přesto jste nakonec v týmu Medvědů nezůstal. Proč jste se rozhodl své působení v Berouně předčasně ukončit?
Těch důvodů tam bylo hned několik. Jedním z nich bylo to, že došlo ke stavu, kdy jsem se vzhledem k hernímu plánu nedostal vůbec domů. Praha je totiž velice těžce průjezdná a já jsem tak nemohl jezdit v průběhu týdne. Domů jsem se tak dostal jednou za čtrnáct dní na neděli. Druhým důvodem pak bylo to, že také Beroun počítal spíše s těmi mladšími a do budoucna perspektivnějšími hokejisty. Došlo tak k dohodě, že skončím. Do Jihlavy jsem se vrátil s tím, že s hokejem končím úplně.
Své rozhodnutí jste ale přehodnotil. Jak k tomu došlo?
Z Berouna jsem odcházel hlavně proto, že hraní tam se nedalo skloubit s mým rodinným životem. A rodina je pro mě na prvním místě. Měl jsem chuť hrát, ale už jsem nebyl ochoten hokeji věnovat úplně všechno. Moje hokejové plány do budoucna už totiž samozřejmě nejsou takové, jako byly dřív. Takže moje motivace klesala a já jsem se rozhodl, že skončím. Pak mě ale kontaktovala Třebíč. Její manažer, pan Karel Čapek, zvolil velice dobrou taktiku: napřed mě pozval, ať si s nimi párkrát zatrénuji a podívám se, jak to v mužstvu funguje. A protože mám hokej opravdu rád a nedokážu si život bez něj představit, donutil mě udělat kompromis. Jsem s rodinou a zároveň hraji hokej.
Jak jste v Třebíči spokojen?
Myslím si, že máme dobré podmínky. Teď nemluvím o financích, ty jsou samozřejmě jiná věc. Třebíč nepatří k nejbohatším klubům, ale zázemí je na velice slušné úrovni. Navíc složení mužstvamá svoji kvalitu. Naše postavení v tabulce tedy vůbec neodpovídá tomu, na co máme. Otázka je, jak z týmu dostat to nejlepší.
Horácká Slavia je s velkou ztrátou na posledním místě prvoligové tabulky. Je ještě šance se vyhnout baráži, nebo se bude muset Třebíč zachraňovat v prolínací soutěži?
Podle mě by se baráži ještě dalo vyhnout. Ale museli bychom udělat pár dobrých výsledků, šňůru vítězných zápasů. A třeba průběh úvodních dvou třetin utkání v Hradci Králové mě přesvědčil, že by se ta série úspěchů mohla podařit. Ten zápas jsme si prohráli jednoznačně vlastní neukázněností. I když některé fauly byly sporné, fakt je takový, že jsme sehráli třicet minut střetnutí v oslabení. A to je příliš velké sousto na to, aby se dalo vyhrát. To by nezvládl ani sebelepší tým.
Právě utkání v Hradci Králové bylo vaše premiérové v třebíčském dresu. S jakými pocity jste do něj šel a jak byste ho zhodnotil?
Těšil jsem se na ně. A co se hry týká, tak jak už jsem řekl v kabině i trenérům, myslím si, že jsme podali dobrý výkon. Jsem přesvědčen, že jsme schopni porazit kohokoliv, nebo být alespoň minimálně vyrovnaným soupeřem. Ale musíme hrát v pěti proti pěti.
Zmínil jste se, že jste před sezonou chtěl jít do Jihlavy. V Dukle jste strávil devět úspěšných sezon. Jak na své působení v Jihlavě vzpomínáte?
Jen v nejlepším slova smyslu. Jihlavě a vedení mužstva velice fandím a nic na tom nezmění fakt, že jsme se nedohodli. Bylo to jejich rozhodnutí. Já jsem chtěl za Duklu hrát, oni mě nechtěli, V pořádku, jde se dál. Pokud vsadili na mladší hráče, se kterými mohou počítat do budoucna, je to jejich záměr, na který mají právo, a já ho respektuji. Dál na ně chodím, fandím jim a doufám, že se jim podaří extraligu udržet. Myslím si, že by si to Vysočina zasloužila.
A co říkáte jihlavským výsledkům? Není pro vás dosavadní působení Dukly v extralize zklamáním?
Že budou ve spodní části tabulky, čekali snad všichni, na to se ostatně připravovalo i mužstvo. Ale že na tom budou až takhle zle, asi nepředpokládali. Asi věřili, že budou víc bojovat, aby byli na dvanáctém třináctém místě. Jihlavské mužstvo je velice podobné tomu, jaké je v Třebíči. Oba celky jsou na tom v současnosti bídně, jsou poslední a perou se nejen s herní kvalitou, ale hlavně s psychickou pohodou. Protože psychika ovlivňuje herní výkon. Pokud hráči nejsou v psychické pohodě, klesá jejich výkon na ledě.
Co byste tedy jihlavskému mužstvu poradil? Co se dá s postavením Dukly dělat?
Já osobně bych se co nejvíce snažil klukům pomoci zejména k psychické pohodě. I když to není jednoduché, nevidím jinou možnost. Jakékoliv pitvání nebo tlak na hráče je v současné době dostane jenom níž. Takhle z voleje vám neřeknu, jaké prostředky bych volil, ale myslím si, že v současné době je jak v Třebíči tak v Jihlavě zakopaný pes právě v psychice.
A otázka na konec. Je vám čtyřicet let, konec kariéry se blíží. Uvažoval jsteo tom, co budete dělat, až s hraním hokeje skončíte?
V každém případě bych chtěl u hokeje nějakým způsobem zůstat. V současné chvíli zastupuji některé firmy, které jsou spjaty s hokejem, na českém území či naopak v Německu. Rýsovala se možnost, že bych dělal hráčského agenta, eventuelně bych mohl nastoupit trenérskou dráhu. Ale co bude dál, se pevně rozhodnu až ve chvíli, kdy s tím aktivním hokejem definitivně skončím.
