Zkušený obránce, který na konci května oslaví již své třiačtyřicáté narozeniny, nehledí na svůj věk a stále se cítí být připraven na prvoligové boje. "Pořád mám v sobě touhu se s kluky měřit," svěřuje se Ščerban.
V loňské sezoně se vám v Třebíči dařilo, přesto jste se rozhodl pro návrat domů. Co vás k němu vedlo?
Vracím se ze dvou důvodů. Jednak jsem Jihlavák a vyrůstal jsem zde. Když se na mě tedy Jihlava obrátila s žádostí o pomoc, kývl jsem, protože vím, že jsem jí něco dlužen. Druhým důvodem je moje podnikání. Tyto aktivity se natolik rozšířily, že dojíždění do Třebíče bylo pro mě neproduktivním časem stráveným v autě.
Říkáte, že vás Dukla požádala o pomoc. Jaké požadavky jsou na vás kladeny?
Na mě čekají v Jihlavě dva úkoly. Přispět svými výkony na ledě k dobrým výsledkům týmu a pomoci svojí přítomností v kabině k tomu, aby mladí perspektivní hráči hokejově rostli a byli za čtyři roky připraveni v top formě na postup do extraligy.
Myslíte, že to pro vás bude obtížné?
Není to pro mě nic nového. Podobný úkol jsem měl již v Německu. Teď je ale problémem čas. Nevím, zda vydržím hrát čtyři roky.
Jak se nyní cítíte? Myslíte si, že je reálné vydržet u hokeje na takovéto úrovni do sedmačtyřiceti let?
- Narozen: 31. května 1964
Bedřich Ščerban
- Sport/pozice: hokejový obránce
- Klub/tým: HC Dukla Jihlava
- Předchozí angažmá v Česku: Jihlava, Vsetín (oba extraliga), Beroun, Třebíč (1. liga)
- Zahraniční angažmá: Tappara Tampere (Finsko), Brynäs IF Gävle (Švédsko), ESC Moskitos Essen a EHC Freiburg (oba Německo)
- Největší úspěchy: Vítěz Zlaté hokejky (1991), mistrovský titul s Jihlavou (1991), pět bronzových medailí z mistrovství světa (1987, 1989, 1990, 1992, 1993), bronz z olympijských her (1992)
Na to se těžko odpovídá. Když se podívám ze současného úhlu pohledu, řeknu ano. Bohužel se nemám s kým poradit, protože v tomhle věku už nikdo nehraje. Nevím, zda za pár let nedojde k tomu, že se člověk najednou ze dne na den bude cítit vyčerpaný. V tuto chvíli můžu zaručit, že dva roky, na které mám v Jihlavě smlouvu, vydržím. Zda budu mít ale motivaci, chuť a výkonnost celé čtyři roky, nejsem v tuto chvíli schopen seriózně říct.
Loni jste se stal nejproduktivnějším hráčem první ligy. Jaký je recept na udržování se v tak skvělé formě?
Vůbec se svým věkem nezabývám. Je to o motivaci a tu stále mám. Ani mi nedochází, že zde jsou takové rozdíly. Spíše si to uvědomím, když se dělá sranda. Loni se mě spoluhráč zeptal, jaký jsem ročník, a když jsem mu odpověděl, on mi řekl, že i jeho tatínek je mladší. V těchto chvílích se zasmějeme, ale v tréninku nebo v zápase si to nepřipouštím. Pomáhá mi také, že se pohybuji v mladém kolektivu.
Jihlavský hokej nyní prochází nevídanou proměnou. Jak vy osobně vnímáte dění kolem Dukly?
Teď se tady mění z gruntu všechno. Nejpalčivější problém, který já osobně vnímám, je ale zimní stadion. Jedna dáma mi vyprávěla, že potřebovala jít na záchod, a když to viděla, tak se raději otočila a držela. Člověka se to až dotkne, i když ona konstatovala jen pravdu.
Vaše hokejové začátky jsou spjaty právě s Jihlavou, po sezoně 1990/91 jste se ale rozhodl zamířit do zahraničí. Jaký byl váš hlavní důvod?
Samozřejmě finanční. Finové přišli s velice zajímavou nabídkou a to byla tehdy moje hlavní motivace. Až později mě začalo bavit cestovat, poznávat nové lidi. Když přišla nabídka ze Švédska, hrála již roli zvědavost na tamní organizaci hokeje. V Německu bylo mou motivací dostat klub do nejvyšší soutěže.
Roku 2004 jste se vrátil zpět do Česka. Co vás k tomu vedlo?
Bylo to kvůli rodině. Se mnou vždy cestovala celá rodina a děti dělaly dvě školy. Dcera již ve Švédsku, tam syn ještě chodil do školky, poté i v Německu. Když budu mluvit konkrétně o dceři, do dvou hodin byla v německé škole a od tří do sedmi měla českou školu. Měli jsme obavy, jestli by zvládla v Německu devátou třídu tak, aby udělala přijímačky na gymnázium.
Vaším novým angažmá byl Beroun. Nechtěl jste se vrátit do Jihlavy?
Chtěl. Já jsem tehdy oslovil Duklu s tím, že bych měl zájem zde hrát, ovšem ta o mě neměla zájem. Tehdy mi řekli, že jsem již starší hráč a nezapadám jim do konceptu, proto nedošlo k dohodě.
V Berouně jste však vydržel velmi krátce. Jak došlo k tomu, že jste se najednou ocitl v Třebíči?
Myslel jsem si, že do Berouna budu dojíždět. Ukázalo se však, že cesta přes Prahu je tak složitá, že to nepůjde. Dostal jsem se domů jednou za čtrnáct dní a došlo k tomu, že mě to přestalo bavit a řekl jsem si, takhle ne, za to už mi hokej nestojí. Myslel jsem si dokonce, že ukončím kariéru. Domluvili jsme se, že si vezmu čtrnáct dní na rozmyšlenou. A mezitím se ozvala Třebíč, jestli bych jim nepomohl. Pro mě to bylo ideální řešení, protože jsem mohl hrát hokej a být doma.
Český hokej v současné chvíli neprožívá zrovna zlatá období, jakoby se jeho sláva vytrácela. Kde hledat hlavní příčiny?
Já jsem systém českého hokeje kritizoval už dříve. V dobách úspěchů mě ale všichni přeargumentovávali, že se daří, tak o co jde. Myslím si, že zvyšování počtu účastníků extraligy i první ligy je kontraproduktivní. Nestačíme vychovávat tolik hráčů, abychom mohli mít tolik mančaftů.
Hodně hráčů míří již v mladém věku do zahraničí...
Samozřejmě, to k tomu patří. My máme nějakých dvě stě padesát hráčů v zahraničí a máme udělat patnáct mančaftů v extralize a šestnáct v první lize. Kde na to máme brát lidi? V dobách, kdy extraliga patřila svojí úrovní k nejlepším v Evropě, jsme měli dvanáct týmů, z toho tři byly slovenské. A do těch devíti byla nacpaná hráčská kvalita. A to ještě nikdo nebyl v zahraničí, kromě pár emigrantů. Teď bude hrát každý, kdo stojí na bruslích.
 "Upsal jsem se Jihlavě na dva roky," jakoby ukazoval zkušený hokejový obránce Bedřich Ščerban. |
