Psal se rok 2004 a jihlavští hokejisté v polovině března rozehráli svoji do té doby nejpovedenější baráž o extraligu. Favorizované České Budějovice spláchli během pouhých šesti dnů 4:0 na zápasy a společně s celým městem slavili návrat mezi domácí elitu.
„Mám z té doby jenom samé krásné zážitky. Těch lidí, co nám tehdy fandilo. Už když jsme přicházeli na stadion, postávali všude. A v hale pak stáli i na schodech či zábradlích. Tyhle vzpomínky vám z hlavy nikdo nikdy nevezme,“ vybavuje si i po jednadvaceti letech nezapomenutelnou atmosféru Roman Hlouch, bývalý hokejový útočník Třebíče, Jihlavy, pražské Sparty, Třince či Prostějova.
Naskočily vám všechny ty krásné vzpomínky v souvislosti s letošní účastí Dukly v baráži? Mimochodem, pořád jí fandíte?
To víte, že jsem si vzpomněl. A co se týká fandění... Čím jsem starší, tím víc fandím hlavně hokeji jako takovému. Ale Jihlavě, a samozřejmě i Třebíči, přeju vždycky úspěch.
Tak to jste musel mít letos ve čtvrtfinálové sérii první ligy dost rozpolcené pocity, když se oba vaše bývalé kluby postavily proti sobě. Nebo jste měl jasno v tom, komu budete přát přece jen o kousek víc?
Od začátku jsem říkal, že tu sérii nebudu nijak podrobně sledovat, že se podívám vždycky jenom na výsledek. Každopádně mě letos Jihlava velmi příjemně překvapila. Znovu ukázala, že je týmem přesně pro play off.
Poradila si s favorizovanými Vsetínem a Zlínem. Myslíte si, že může uspět i proti Olomouci?
Především nemá co ztratit. Už teď udělala víc, než se od ní čekalo. Takže podle mě je psychická výhoda na její straně. Pod tlakem je v téhle baráži jednoznačně Olomouc.
Je pravda, že si úplně jasně vybavuji naprosto rozdílné tréninky Jihlavy a Českých Budějovic v baráži roku 2004. Vy jste byli samá legrace, úsměv a pohoda, kdežto Jihočeši...
(skočí do řeči) Vypadali, jako by se chystali na pohřeb, vůbec nemluvili. Přesně o tom mluvím. My tehdy taky neměli co ztratit, na rozdíl od Budějovic.
Byl právě tenhle moment jedním z top v celé vaší kariéře?
Musím říct, že to bylo fakt super. Šli jsme potom s klukama vyhranou baráž pořádně oslavit, ale je taky pravda, že postup s Třebíčí do první ligy jsem několik let předtím slavil podstatně víc.
Když Dukla Jihlava hrála baráž o postup. Pět pohledů do hokejové historie |
Oslavit si určitě zasloužila i zkušenost, kdy jste si v třebíčském dresu zahrál v jednom útoku s Patrikem Eliášem a Kanaďanem Brendanem Morrisonem. Obě hvězdy New Jersey Devils tehdy v NHL licitovaly o smlouvě a na čas přijely do Evropy...
Když oba přišli, tak s nimi chtěli hrát samozřejmě všichni. A když pak trenér Kamil Pokorný řekl, že to budu já, byl jsem moc šťastný. Věděl jsem totiž, že díky nim budu mít za zápas spoustu šancí. Že mi to pomůže. A taky pomohlo.
Na vás bylo vždycky vidět, že jste se hokejem bavil. Proč jste u něj nezůstal i po skončení kariéry?
Hledal jsem něco jistějšího. Jako hráč jsem moc dobře věděl, že trenér je povolání hodně nejisté. Když se mužstvu nedaří, je první na ráně.
Pokud se nepletu, skončil jste s profi hokejem zhruba ve 34 letech. Bylo to těžké loučení?
Hodně těžké. Úplně nejhorší bylo, když jsem zjistil, že už na to nemám, že mladí jsou daleko lepší než já. Těžko jsem se s tím srovnával. Tak jsem si řekl, že raději odejdu zavčas, aby na mě lidi nepískali.
A rozhodl jste se pro práci u policie...
Přesně tak. Do té doby jsem pořád hrál hokej a moc nepřemýšlel nad tím, co jednou budu dělat. Vyučil jsem se automechanikem, dodělal si maturitu a teprve čím jsem byl starší, tím víc jsem uvažoval o tom, co dál. A pak jsem na internetu objevil nábor k policii. Říkal jsem si, že je to vlastně taky kolektiv a že všichni mají stejné dresy. (směje se) Ale hlavně to byla ta jistota, kterou jsem hledal.
Začínal jste jako dálniční policista na D1, jak dlouho jste tam byl?
Deset let. Pořád se něco dělo, bylo toho dost.
Pokutoval jste někdy i některého ze svých bývalých spoluhráčů či protihráčů?
To ne, ale hned někdy na začátku kolegové zastavili autobus s třineckými hokejisty. Udělali mi to schválně. A protože to bylo fakt relativně nedávno poté, co jsem v Třinci hrál, začali mě kluci tahat do autobusu, ať jedu na zápas s nimi. Paní policejní mluvčí, která u toho tehdy byla, málem omdlela. (směje se)
Určitě jste musel absolvovat policejní školu. Jaké to bylo, zase se po letech učit?
Nic příjemného. Ještě i teď v padesáti se musím občas učit. Zrovna nedávno jsem byl na kurzu, který končil testem. Zvládl jsem ho, ale informace do hlavy už prostě lezou hůř.
Z vaší odpovědi, že jste u dálniční policie pracoval deset let, jsem vydedukovala, že nyní už děláte něco jiného.
U policie jsem zůstal, ale šest let už pracuju v Třebíči na oddělení tisku a prevence. Spadám pod krajské ředitelství a jezdím přednášet do škol, na úřady, organizuju různé akce... Musím říct, že mě to moc baví, našel jsem se v tom.
Pokládají školáci záludné dotazy?
To si pište. Ale zatím mě nedoběhli.
Říká se, že dnešní generace se už rodí s počítačovými dovednostmi, takže by možná ani žádnou prevenci, jak nenaletět internetovým podvodníkům, nepotřebovali. Nebo ano?
Taky jsem si to kdysi myslel, ale ve skutečnosti umí jen to, po čem nic. Opravdu důležité věci neovládají.
Dnes a denně slyšíme, že někdo naletěl podvodníkům a přišel o úspory. Jak je to možné, vždyť se všechny triky vesměs opakují. Jsou lidé nepoučitelní?
Především jsou strašně zvědaví a myslí si, že jim se něco takového stát nemůže, takže klidně klikají na nastrčené odkazy, až se proklikají ke ztrátě peněz. A velkou roli hraje i hamižnost. Lidé chtějí peníze za nic. A klidně kvůli tomu i riskují.
Když se teď ohlédnete zpět, zvolil jste si před lety ideální povolání?
Rozhodně jsem udělal správné rozhodnutí, jsem u policie spokojený. Mám se dobře.
I hokej si ještě někdy zahrajete?
Jasně, u policie máme nejrůznější turnaje, a navíc hraju městskou ligu v Moravských Budějovicích a ve Velkém Meziříčí. Pořád se hýbu.
Rád jste chodil i na ryby? Zrovna nedávno jsem někde zahlédla vaši fotku s pořádným kaprem...
Ani dvacetikilový není problém. Jezdím na profi závody po celém Česku. Je to můj velký koníček, který mě baví čím dál víc.
