Do německého Düsseldorfu pak odcházel ve 32 letech s vizitkou sta reprezentačních zápasů, za Kometu jich sehrál 348 a nastřílel na obránce nevídaných 134 branek.
Dnes patří mezi pozvané legendy na oslavy 55 let brněnského hokejového klubu - více ZDE
Jak se těšíte?
Těšíme se na to, že si vůbec Kometa vzpomněla na starší hráče. Protože si myslím, že by nějaká nabídka od Komety mohla přijít, že bychom dostali třeba permanentky. To nepadlo za celou dobu, co jsme skončili.
Jak Kometu sledujete poslední roky? Byl jste se třeba podívat na nějakém zápase?
Teď se o to nezajímám, protože to zatím vypadalo, že je zájem dostat se do play-off a tím to končilo. Doufám, že v tomto roce hráči diváky nezklamou. Protože to, co mají za návštěvy, je fantastické. To si myslím, že se podařilo funkcionářům podchytit. To nemá ani některý ligový oddíl. Srdce diváků pro hokej tady je a myslím, že to zavazuje vedení udělat maximum pro postup.
Když jste pozvaní, šel byste se pak podívat na nějaký další zápas?
Šel bych, samozřejmě. Teď záleží ale na tom, aby ten oddíl nás ne pozval, ale dal ty permanentky. Jde o přístup funkcionářů, protože my máme stejně volný vstup na všechna utkání jako bývalí olympionici.
Jak vzpomínáte na svůj příchod do Rudé hvězdy na počátku roku 1957 jako devatenáctiletý kluk?
Já jsem narukoval do Rudé hvězdy už v roce 1956 v říjnu a dostal jsem na ty tři měsíce hostování za Královo Pole, kde jsem předtím hrával. Od 1. ledna jsem pak začal hrát za Rudou hvězdu.
Jaké to tehdy bylo pro mladého hráče přijít do RH? Protože v roce 1953 ministerstvo vnitra rozhodlo o vzniku RH a sebralo hráče Královu Poli a Zbrojovce. Jak to tehdy fungovalo? Těšili se hráči do Rudé hvězdy?
V té době chtěl hrát každý mladý kluk za Rudou hvězdu. To není pravda, že ty hráči těm dvěma klubům sebrali. Ti hráči se domluvili. Tehdy Slávek Bartoň, Danda a Bubník. Ti tu Rudou hvězdu jako hráči zakládali. A kdo tehdy chtěl, tak do Rudé hvězdy odešel. Ono se to prostě říkalo, že to bylo vytvořené z pozice síly, ale to není pravda. Ti hráči tam šli dobrovolně a vytvořilo se mužstvo, které vyhrávalo tituly. Jediná výhoda Rudé hvězdy pak byla, že tam chodili hráči na vojnu. Ale takový Jarda Jiřík nebo Pepek Černý byli rádi, že sem mohli jít na vojnu. Kde jste na to přišel, že ti hráči byli sebraní z mateřských oddílů?
Píše to pan Jenšík v Kronice českého hokeje...
Tady byla tehdy obrovská rivalita mezi Královým Polem a Zbrojovkou a do toho přišla Rudá hvězda. Ale tyhle názory mají spíš bývalí funkcionáři Králova Pole a Zbrojovky. A nakonec tam byly lepší podmínky. Ne teda platové, ale měli jsme lepší výstroj, měli jsme ji zabezpečenou. V Králové Poli byl kolikrát problém třeba s hokejkami.
Jak vy jste vnímal vznik Rudé hvězdy? Tehdy vám bylo 16 let a hrál jste v dorostu právě Králova Pole.
Já jsem to kvitoval. Hrál jsem tehdy ještě s Kepákem a Bártou, kteří pak rukovali do Jihlavy. A já se z toho našeho dorostu, který byl tehdy třikrát přeborník republiky pod vedením Haukvice, dostal do RH.
Jaký to byl pro vás příchod mezi už tehdy brněnské hvězdy Bubníka, Dandu a další?
Přišel jsem tam jak vyplašený zajíc (smích). Já už jsem teda podával v lize dost dobré výkony za Královo Pole ty tři měsíce. A hned po Novém roce si mě díky výkonům vzali. Pro mě to byla velká škola hrát s Bubníkem, Dandou, protože to si musel člověk jako obránce dávat pozor na všechno. Ty začátky byly těžké, ale byla tam dobrá parta. Byli to skoro samí Brňáci, nebyly žádné rozbroje.
A co trenér Bouzek? Někde se o něm píše, že byl poněkud nedotknutelný autoritativní, jinde zase, že byl s hráči kamarád. Jak to bylo?
Byl to kamarád a demokratický trenér. Ale v té době nebylo v podstatě co trénovat. To byli hráči, kteří byli špičky, hráli za národní mužstvo. Návrat, Vaněk, Prošek jeden útok, Bubník, Bartoň, Danda, pak hráli místo Bartoně s Vaškem Pantůčkem. To byly dvě útočné řady národního mužstva. K tomu Kasper v obraně.
A vy taky samozřejmě.
Já až později. Sice v roce 1956 jsem se dostal do reprezentace a absolvoval jsem svůj první zájezd do Anglie. Ale na mistrovství světa jsem ten rok propadl sítem výběru. Takže jsem pak začínal až v roce 1959 v Praze na mistrovství světa.
Kde vidíte příčinu toho, že se Kometa držela na výsluní přes jedno desetiletí?
Sešla se dobrá parta hráčů. Samozřejmě byla výborná podpora obecenstva. Měli jsme pořád vyprodáno a jezdily autobusy z okolních vesnic. A taky se mužstvo se vhodně doplňovalo. Jak přišel Nadrchal, Jiřík, Černý. Vždycky jeden dva hráči za sezonu. Někteří si odsloužili vojnu a pak se nevraceli domů.
S kým se vám nejlíp hrálo v obraně, protože jste byl útočnější typ?
Já jsem to tak nevnímal. Hrál jsem s Olejníkem, s Kasperem, s Frantou Tikalem v národním mužstvu. Byl jsem takový přizpůsobivý.
A musel to za vás ten druhý trochu víc odbránit, když jste se vrhal víc dopředu?
Tak já jsem nehrál zas tak moc dopředu. Honza Kasper byl vyloženě obranný typ a naháněl mi hráče na bodyčeky. Protože z něho měl každý strach, tak jezdili na mou stranu. A útočil jsem proto, že jsem na to měl fyzicky. Tak jsem to vzal dopředu a jel. A při spolupráci s Bubníkem, Dandou, Vaňkem... Tam stačilo najet do volného prostoru a kotouč jsem dostal. To spíš byla zásluha spoluhráčů.
A ty bodyčeky vás asi hodně bavily, že? Jozef Golonka ve své vzpomínkové knížce píše, že trenéři hráčům radili, aby vám nechodili moc na tělo radši.
To je fakt, že mě to hodně bavilo. (úsměv) Měl jsem hodně takových zásahů. A já jsem bodyčekoval ramenem a ne kyčlí. Takže ten náraz útočníka byl daleko horší. Bodyček kyčlí je efektní, kdežto ramenem je to přímá srážka. Takže hodně soupeřů bylo dost otřesených.
Počítal jste si je za zápas?
Ne, to ne. Pamatuju si ale, co se mi povedl nejlepší. To bylo proti Sovětskému svazu na Jurzinova, pozdějšího trenéra. To byl oblíbenec trenérů Tarasova a Černyševa a ti mě pak po zápase nadávali. Říkali, jaký to byl faul, přitom rozhodčí jasně nepískal. Prostě když se ten hráč podíval do ledu, tak jsem na něj vystartoval.
Když jste skončil, začal jste trénovat. A Kometu jste vedl v polovině 80. let tři sezony, ale pak vás po sedmi kolech odvolali. Navíc 80. léta byl pro Kometu dost divoká. Nezahořkl jste tehdy?
Tehdy to nebylo ideální, ale především jsem si vybral špatného parťáka. To byl Hrstka, ten šel za tím, aby mohl dělat prvního trenéra. Ale předtím jsem byl v Trenčíně, pak zas. Kometa byla pro mě pořád první. Trénovali jsme se Sršněm, chtěli jsme se dostat do ligy, ale to se nám nepodařilo. Ale hořkost ve mně nebyla, bral jsem to, jak to přišlo. To je úděl trenérů a každý s tím počítá. A taky je dobré být maximálně dva tři roky u jednoho mužstva.
Před čtyřmi lety se začala Kometa zase trochu vzpamatovávat, začal jste ji sledovat?
Ale pořád je to jen první liga. Ale udává se to správným směrem, jenže moc hráčů Brňáků, kteří tu vyrostli, v mužstvu není. Teď se jedná o to, jestli budou mít srdíčko pro Brno. Ale to je problém pro brněnské funkcionáře, že když jim tady vyroste nějaký hráč a není tady extraliga, tak to utíká třeba do Znojma nebo do zahraničí. Jediná cesta je dobrý sponzor, který udělá smlouvy s dobrými hráči aspoň na tři čtyři roky, jak to udělal třeba Vsetín. Pak se může dostat do ligy a podchytit zájem těch mladých, kteří mají možnost sledovat extraligu a chtějí hrát hokej.
Co pro vás Kometa znamenala a znamená?
Pro mě teď už jen vzpomínky na spoluhráče a kamarády. Samozřejmě mě těší, když jdu po městě a někdo se přihovoří a vzpomíná.