„Na otázku, kdy budu stát konečně na české straně, se mě ptá docela dost lidí a já nikdy nevím, co mám odpovědět. Prostě se nikdo neozývá,“ krčí rameny osmatřicetiletý rodák z Jihlavy. „Ale odmítám sedět na zadku a jen vyčkávat, jsem rád, že chodí nabídky alespoň ze zahraničí,“ dodává.
A konkrétně ta ze Slovenska přišla kdy?
Už loni jsme se s trenéry Vůjtkem a Sýkorou potkali v Minsku, když tam byli na nějaké inspekční cestě před mistrovstvím světa. A pak se mi trochu nečekaně ozvali těsně před šampionátem, že by chtěli, abych s nimi strávil celý duben přípravy. Ale já tehdy odmítl.
Proč?
Předtím jsem se totiž rozhodl vrátit z KHL domů do Jihlavy, protože jsme s manželkou čekali dceru, a tak se mi nechtělo hned zase na celý měsíc odjet. Řekl jsem ne a doufal jsem, že to nebude mít nějaký zásadní vliv na další budoucnost a naši možnou spolupráci.
A ukázalo se, že nemělo. Kdy jste tedy Slovensku definitivně řekl ano?
Loni na podzim se mi ozvali s tím, že by chtěli, abych s nimi spolupracoval od února až do mistrovství světa. Co bude dál, se potom uvidí, protože trenéru Vůjtkovi končí po mistrovství smlouva.
Oproti běloruské a norské spolupráci bude ta slovenská určitě příjemnější minimálně kvůli domluvě, nebo ne?
Abych pravdu řekl, tak je mi to vcelku jedno. Já se domluvil i s Bělorusy a Nory. Ale asi máte pravdu, když byla třeba předzápasová porada u Norů, tak se vždycky mluvilo norsky a tomu jsem moc nerozuměl. Pokud ovšem mluvili anglicky, tak to bylo v pohodě.
Petr Jaroš* Trenér hokejových gólmanů, narozený 20. října 1976 v Jihlavě. |
Nemáte problém s tím, že vlastně pomáháte soupeři? Přeci jen jste pořád Čech...
Ne, nemám. Já to beru jako svoji práci a tu se vždy snažím odvádět na maximum. Chci vyhrávat. Takže i proti Čechům, pokud se s nimi utkáme. Z posledních 18 let svého života jsem byl pryč v zahraničí nějakých 14, takže to beru s rezervou.
Sledujete, jak se daří slovenským gólmanům, máte je přečtené?
Samozřejmě. Vytiskl jsem si statistiky a životopisy všech brankářů, s kterými bych mohl třeba i v budoucnu pracovat. Nejvíc jsem teď ve spojení asi s Júliusem Hudáčkem a slíbená mám také videa z Liberce, abych toho co nejvíc nastudoval o Jánu Lašákovi. Všechno ostatní se pak bude odvíjet od osobního setkání.
Jak moc může trenér brankářů zasahovat do výběru hlavnímu kouči? Dá na váš názor?
To zatím nemůžu říct, s panem Vůjtkem budu teprve mluvit. Každopádně je to vždycky víceméně jasné, vyberou se tři až čtyři gólmani a pak se volí ten, kdo má nejlepší formu, kdo je zdravý a jestli bude volný.
Letos pořádá mistrovství světa Česko, co vás na tom láká víc. Že se chcete ukázat, nebo že nemusíte moc cestovat?
(usmívá se) Je pravda, že už jsem se nacestoval docela dost, tak je příjemné, že nikam daleko nemusím. I když Slovensko hraje v ostravské skupině, což mám o něco dál než do Prahy. Ale každopádně to beru jako další dobrou zkušenost.
Obrovskou zkušenost pro vás určitě znamenalo také působení v KHL, v týmu Dinama Minsk. Nelitoval jste trochu svého loňského rozhodnutí vrátit se domů?
Nelitoval, ani chvilku. Ty čtyři sezony byly fajn a třeba se tam jednou ještě vrátím. Ale teď ta doba války, finančních karambolů a nestability... To není zrovna to, co bych nějak zvlášť vyhledával.
V Jihlavě jste tedy spokojený?
Určitě. Dohoda zní tak, že mě na akce podobné právě reprezentačním srazům budou pouštět, a to dodržují. Nemám si na co stěžovat. Myslím, že i pro Duklu je dobrá reklama, když má někoho u reprezentace. Byť u slovenské.
Když se na chvilku v Jihlavě zdržíme, jak se díváte na fakt, že se letos prvoligovým A-týmem protočilo už pět gólmanů? Když tedy nebudeme pročítat další dva, kteří byli jen na soupisce jako náhradníci...
Je to trochu zvláštní. Kdyby to záleželo jenom na mně, tak bych volil variantu odchytat sezonu s jihlavskými kluky. Ale zase chápu, že existuje nějaká spolupráce s extraligovými kluby, a tak sem prostě občas někteří kluci přijedou.
A jak se vám s nimi spolupracuje?
Vesměs jde o kluky, kteří mají velký potenciál, ale je z nich také cítit, že jsou malinko zklamaní, že jdou chytat do první ligy. Já je nechci kritizovat, oni dělají maximum, ale prostě je na nich znát, že nejsou v pohodě, že se cítí odsunutí.
Platí tohle vaše hodnocení i o boleslavském Davidu Rittichovi? Ten přece z Jihlavy pochází...
Konkrétně s ním je to jiné. On se na zápasy do Jihlavy těší, chce pomáhat. Čímž neříkám, že ti ostatní nechtějí, ale David z nich ten přechod do první ligy zvládá nejlíp.
Vašima rukama už prošla pořádná řada brankářů, jste se všemi pořád v kontaktu?
Většinou ano. Díky sociálním sítím o nich mám přehled. Hodně komunikuju s klukama z Minsku, z norské reprezentace, ale třeba také s Milanem Řehořem, který teď chytá ve druhé norské lize. A jsou tam s ním náramně spokojeni. No a taky pořád vím o například Marku Bendovi, který studuje v Kanadě.
Když už jste zmínil Milana Řehoře, ten v jednom rozhovoru přiznal, že ho jako malého kluka trenér zbavoval strachu z letícího puku tím, že na něj házel vejce. Taky tuhle metodu používáte?
(usmívá se) Ne, já si myslím, že by to mělo být přirozené. Třeba já se jako kluk cpal do branky od první třídy a nepamatuju si, že bych se někdy bál.
A co v běžném životě, z čeho máte strach? Vzpomínám si, že jste se bál létat letadlem...
To je pravda, bylo to v té sezoně, kdy se stala nehoda týmu Jaroslavli. Ale třeba pak, když jsem cestoval s norským nároďákem, jsem se cítil celkem bezpečně. Ono je rozdíl, když vidíte nějaké staré sovětské letadlo a potom jiné moderní.
Největší atraktivitou hokeje jsou góly, proto se dělá všechno pro to, aby jich padalo co nejvíc. Nepřipadáte si tak trochu jako takový „škodič hokeje“?
(směje se) To snad ani ne. Když se teda zvětšují branky a zužují betony a existují trenéři gólmanů, tak proč naopak nefungují nějací speciální trenéři, kteří by měli na starost jenom efektivitu střelby? Já myslím, že by hokeji hodně pomohlo, kdyby se mužstvo, které hraje v oslabení, nesmělo bránit vyhazováním puku přes všechny čáry. Že by prostě pravidlo o zakázaném uvolnění platilo i během přesilovek.
Nicméně souhlasíte s tím, že dnešní brankáři vypadají oproti těm z 80. či 90. let výrazně jinak? Tehdy kolem nich byla přece spousta místa...
Jo, vypadali docela směšně. A s těmi úzkými betony si myslím i kolikrát riskovali zdraví. Ale oni se hodně změnili i útočníci. Celkově je hokej výrazně rychlejší.
