A pro iDNES Premium popisuje zákulisí valašského hokejového zázraku.
„Když dnes potkávám kluky ze Vsetína, většina už má přes 50 let a mnozí jsou dědečci. Strašně to letí, pořád si je pamatuju jako mladé kluky, se kterými jsme slavili tituly,“ usmívá se Husička.
Byl váš titul v roce 1995 největší „krádeží“ v historii extraligy?
Vůbec nikdo to nečekal. Po první čtvrtině jsme jako nováček byli předposlední a Horst Valášek se bál, že dostane vyhazov. Já ho uklidňoval, že trenéři se mění, až se začne pálit slivovice. (směje se) Pak jsme udělali změny v sestavě, zvedli se a základní část vyhráli. Už to byl neuvěřitelný úspěch.
Tehdy ještě Vsetín nebyl tak velký finanční kolos, že?
Platy první rok nebyly tak ulítlé jako později. Vsadili jsme na kluky odložené ze Zlína. Čemana (Roman Čechmánek) jsme brali z druhé ligy z Hodonína, Čadu (Rostislav Vlach) z třetí německé, přišli Tomek, Mařák, Mira Stavjaňa… Se Zlínem jsme vyměnili Radima Tesaříka za snad pět hráčů a všichni se u nás prosadili. Tondu Stavjaňu jsme udělali přes Vánoce rok předtím, Zlín ani nevěděl, že přijel z Finska domů.
Hráli jsme finále, obrovské emoce, signalizované vyloučení a Čeman jel k naší střídačce. Dojede, maska nahoru a volá na mě: „Husa, viděls to?“ Nechápal jsem. „Ty dvě blondýnky ve třetí řadě, co na ně říkáš?“ Já myslel, že ho zabiju.
