„Moje krédo je, že trenér je tu pro hráče. Já jsem tady pro ně, aby se zlepšovali a tím se zlepšoval i celý tým,“ vysvětluje rodák z Jihlavy, kterému v březnu 1991 bylo necelých dvaadvacet let.
Když jsem se dívala na statistiky z play off 1991, všimla jsem si, že jste odehrál jen dva zápasy. Jak to?
Já si ale nemyslím, že bych hrál jen dvakrát. Pravdou je, že jsem v té sezoně měl natažené kolenní vazy, ale podle mě jsem stihl víc zápasů.
Je fakt, že na fotkách z posledního finále jste...
Jasně, a byl jsem i v Košicích. I když, je to už třicet let...
Nejdůležitější je stejně to, že jste tehdy vyhráli titul...
Měli jsme mladé mužstvo a byli jsme výborná parta. Táhli nás starší hráči, byl to hlavně jejich titul. A my mladí jsme se jim snažili všemožně pomáhat.
Na poslední zápas jste se každopádně dobře vyspali všichni...
Asi jo. Spali jsme někde v Mostě. A vím, že pak cestou zpátky jsme zastavovali v Kovízi na bramboráky.
Prý byl tamní šéf restaurace velký fanoušek Dukly a známý Jaroslava Holíka...
To nevím, čí to byl kamarád, ale zastavovali jsme tam pravidelně.
Jedním z trenérů tehdejší Dukly byl i váš otec Josef Augusta. Bral vás jako každého jiného hráče?
Myslím, že na mě byl přísnější. Každopádně to pro něj nebylo jednoduché. Ani pro mě, respekt jsem si získal až poté, co jsem něco ukázal v reprezentaci, potažmo v zahraničí.
A jaký vztah jste měl s Jaroslavem Holíkem?
To bylo stejný jako s tátou. Taky to byl pro mě trenér, kterého jsem musel poslouchat.
Snažíte se být coby kouč stejný, jako byl váš otec?
Od táty jsem si toho vzal nejvíc. Ať už to byly přípravy na trénink, připravenost na zápas, nebo třeba to, že má být trenér férový a říkat hráčům věci na rovinu.
