Přestože mu v době finále bylo teprve čtyřiadvacet let, patřil v tehdejším jihlavském týmu k těm nejzkušenějším. Trenérské duo Jaroslav Holík, Josef Augusta zkrátka v sezoně 1990/91 vsadilo na mladé hráče a vyplatilo se.
„Na tu dobu vzpomínám moc rád. Měli jsme výbornou partu kluků. A velkou zásluhu na mém výkonu měl především trenér gólmanů Josef Bruk,“ vzpomíná čtyřiapadesátiletý bývalý brankář Dukly, Českých Budějovic či Znojma, který se může pochlubit i bronzovou olympijskou medailí z Albertville. „Pro mě byl titul velkou satisfakcí, protože rok předtím přišel do Jihlavy Dominik Hašek a já musel do Pardubic. A s Haškem se Dukla nedostala ani do semifinále.“
Před třiceti lety se v tehdejší federální lize hrálo pouze semifinále a finále. Vybavíte si, jak jste zvládli sérii s Košicemi?
Doma jsme dvakrát vyhráli a tam jsme pak letěli, protože v té době jsme do Košic létali, s odhodláním, že postoupíme. Mančaft jsme měli dobrý, takže jsem věřil, že to zvládneme ve třech zápasech. A zvládli.
Ve finále s Litvínovem jste potom potřebovali jen o utkání víc. I když útočník Libor Dolana při svém vzpomínání říkal, že jste si na cestu do Litvínova nebrali ani pyžamo nebo kartáček na zuby, protože jste věřili, že pojedete hned domů...
(usmívá se) Věřit jsme mohli, ale Litvínov měl tehdy taky super mančaft. Stačí se podívat, kdo za něj hrál – Rosol, Ručinský, Šlégr, na střídačce měli trenéra Ivana Hlinku. To všechno byla velká jména. Takže ano, věřili jsme, ale zároveň nebylo moc pravděpodobné, že bychom je mohli rychle smáznout.
A ve třetím utkání vám to Litvínov dal dost jasně najevo výhrou 5:1...
To je pravda, vlítli na nás. Ale pořád jsme věděli, že máme výhodu a stačí vyhrát už jen jednou.
Což se povedlo hned druhý den...
Šli jsme rychle do vedení, dali dva góly, pak dokonce nějaký z dálky a to Litvínov tak nahlodalo, že už se z toho nedostal. Domácí byli hodně zklamaní, titulu se pak navíc dočkali až po x letech.
Jak se vyvíjely zápasy, to si evidentně pamatujete velmi dobře. Vybavíte si tak přesně i oslavy?
V té době nebyly sociální sítě, mobily, takže jsme slavili hned na ledě s fanoušky, kteří za námi přijeli, a pak se jelo domů. Tradičně jsme se zastavili v hospodě v Knovízi na bramboráčky a nějaké to pivo. Ale kam přesně jsme šli slavit v Jihlavě, to už si moc nevybavuju.
Jihlavský hokejový tým, který v roce 1991 získal pro Duklu dosud poslední mistrovský titul. Zleva, horní řada: Radek Haman, Jiří Poukar, Ivo Dostál, Richard Šmehlík, Roman Mejzlík, Petr Kuchyňa, Radek Haut, Michael Vyhlídal, Milan Kastner, Roman Čech. Prostřední řada: Roman Kaňkovský, Libor Dolana, Petr Vlk, Richard Adam, Ervín Mašek, ředitel klubu Jiří Holík, Vladimír Kolek, Aleš Polcar, Petr Kaňkovský, Patrik Augusta, Jiří Cihlář. Spodní řada: lékař MUDr. Milan Kartůsek, Oldřich Svoboda, trenér Josef Augusta, kapitán Bedřich Ščerban, hlavní trenér Jaroslav Holík, Marek Novotný, masér Pavel Křížek.
Byla podle vás výhoda, že tehdy neexistovaly sociální sítě a mobily? Přece jen se asi lépe skrývaly i určité řekněme přešlapy...
Možná, ale na druhou stranu je fajn, když se můžete podělit o radost a úspěch, aby ho společně s vámi prožívalo víc lidí. Takže kvůli tomu mě mrzí, že nic podobného jako dneska tehdy nebylo.
Vzpomenete si, jakou odměnu za titul jste v Dukle dostal?
Jelikož jsme byli lampasáci, tak asi nějaké to povýšení o jednu pecku. A možná deset tisíc korun. Ale to si fakt nepamatuju přesně.
Medaili byste doma ještě našel?
Určitě, moje láska Mirka je velká hokejová fanynka, která se mi o tyhle věci stará. Ráda se chlubí tím, co jsem dokázal. Opatruje i medaili z olympiády.
Pojďme se ještě na chvilku vrátit o třicet let zpátky, vy jste v následující sezoně po titulu odešel do Finska...
Půl roku jsem byl ještě v Jihlavě, ale jak se začala situace po revoluci rozvolňovat, dostal jsem nabídku z Finska a šel do Turku. A odtud potom do Lahti.
Nicméně v sezoně 1994/95 jste se ještě na skok vrátil i do Jihlavy. Co vás zlákalo zpátky?
To bylo tak, že z Finska jsem šel do Vítkovic, jenže tam se nám začátek sezony nepovedl a tehdejší vítkovický trenér Hadamczik to dával za vinu mně. Vyhodil mě z kádru, proto jsem se vrátil do Jihlavy.
Na Vysočině jste ovšem nezůstal. Kde žijete teď?
U Svitav, ale s hokejem už nemám nic společného. Vedeme tady s Mirkou firmu, podnikáme ve stavebním sklenářství.
A s některým z bývalých jihlavských spoluhráčů jste pořád v kontaktu?
Jasně, měli jsme před rokem v Jihlavě sraz, když slavil Olda Válek šedesátiny. Když je možnost, vždycky rád přijedu.
