Jak vzpomínáte na konec aktivní kariéry?
Tuším, že to bylo v roce 2010. Když Tábor postoupil do první ligy, tak jsem ještě dva roky hrál tam a potom jsem skončil. Konec kariéry mi sice trošku zhořknul, představoval jsem si ho jinak, ale to je život. Na určitou dobu jsem na hokej zanevřel, ale zase jsem se zapálil pro věc právě trénováním.
Když jste končil, věděl jste, že budete chtít trénovat?
Vždycky jsem chtěl trénovat. Už když jsem hrál na Spartě, tak celé ty tři roky jsem tam koučoval malé děti. Svým způsobem jsem pořád něco u mládeže dělal, takže jsem u hokeje chtěl zůstat i dál. Na Spartě jsem si udělal i béčkovou licenci, kterou mám dodnes.
Teď vedete juniory budějovického Motoru už skoro dvě sezony. Jaké to je trénovat a usměrňovat kluky v pubertě?
Je to docela náročné. Já si to totiž pořád přebírám na sebe, jak jsem se choval já.
Ale doba, když vy jste hrával za juniory, je už dávno pryč.
Přesně tak. Je to dané dobou, myslím si, že dneska má mládež až zbytečnou volnost. Ale ve všem. Trenéři to fakt nemají jednoduché, musí se srovnat jak s menším respektem od některých hráčů, tak i s tlakem rodičů. Hodně z nich má potřebu radit, což se děje všude. Vidím to na hokejové akademii, kam mi jezdí lidi z celé republiky i ze zahraničí, a některým rodičům se moc nelíbí, co a jak to děláte.
Před rokem se dostalo na veřejnost video, jak si mladíci Klášterce natočili svého trenéra, a byla z toho velká aféra. Takové věci vás jako trenéry musí hodně mrzet.
Strašně mě to rozčiluje, a to jsem hodně slušný. Tohle kdybych já za mých mladých let udělal, tak dostanu přes pusu zaprvé od trenéra a pak ještě doma od táty, co si to dovoluju. Bohužel je asi sociální systém v dnešní době takto nastavený.
Bylo těžké se přeorientovat z hokejisty na trenéra?
Je to jiné. V akademii spíše učíme děti dovednostem, bruslení, nahrávky, vedení kotouče a podobně. Tady u juniorky je týmová práce daleko složitější, kluci jsou už skoro dospělí a mají na hokej také svůj pohled. Už jsem ale na druhém břehu a já je musím připravit, poznat psychiku každého hráče, abych z nich dokázal vymáčknout maximum v každém utkání. To je teď pro mě asi to nejtěžší. Ale ještě jsou tu další věci.
Martin Štrba (39 let)Hokejový útočník a českobudějovický odchovanec. Poprvé se do nejvyšší soutěže za Budějovice podíval v sezoně 1994/1995, kdy nastoupil k jednomu utkání. Celkem za svůj mateřský klub odehrál 11 sezon, ve kterých dal 83 gólů. V extralize působil i v pražské Spartě, kde získal dva tituly, v Liberci nebo v Mladé Boleslavi. V zahraničí zkusil i ruský hokej ve Spartaku Moskva, působil i ve slovenském Zvolenu. Nyní už druhou sezonu trénuje juniory českobudějovického Motoru a vede hokejovou akademii pro začínající hráče. Je ženatý a má dvě děti. |
Tak povídejte.
Dnešní kluci mají ohromné sebevědomí. A podle mého se také už pomalu vytrácí klubismus a z kolektivních sportů týmovost. Když to zase vztáhnu na sebe, když jsem měl na prsou M nebo i S, tak jsem za ten klub prostě dýchal. Když jsem šel po ulici a někdo pomlouval ten můj klub, byl jsem se schopný s ním i poprat. Z hokeje se dneska stal kolektivní sport individualit. Každý si hraje na sebe, protože to slyší doma, proč si dneska nedal gól a proč ho dal tamten, proč pořád nahráváš, ty musíš dávat góly a tak dále. Jenže tohle je problém celospolečenský a celorepublikový.
Umíte kluky pořádně seřvat, když je to nutné?
Snažím se být přísný, ale spravedlivý. Autorita u trenéra prostě musí být. Opravdu bych nechtěl, aby mě taky někdy někdo natočil. Ale naopak dokážu i pochválit. Opravdu nevím, jak to vnímají kluci, jestli si o mně myslí třeba, že je Štrba přísný, ale i spravedlivý. Ano, umím být nepříjemný, ale i kamarádský a hlavně pořád musíte s tím týmem pracovat a důvěřovat mu. Aby zase oni mohli věřit vám.
Co vám to zatím dalo, že skoro dvě sezony trénujete juniorskou extraligu?
Jsou to pro mě obrovské zkušenosti do budoucna. Když jsme sem přišli, tak ten tým byl v problémech a nám teď bude trvat asi ještě pár měsíců, než to napravíme a tým bude vypadat tak, jak si to přejeme.
Je možné, že vámi zmíněná náprava v juniorce se odráží v horších aktuálních výsledcích týmu?
Ne, není to tak. S Milanem (asistent Milan Kupka) jsme byli přesvědčení, že budeme v tabulce jinde. Pořád narážíme na řadu menších problémů, třeba když se jednomu klukovi nedaří, tak on to potom úplně zabalí. Zase je tam hlava a sport je v sedmdesáti procentech o hlavě, o psychice. Na to, jaké mají ti kluci sebevědomí, to neumí přenést do zápasu. Oni mají hokejové předpoklady, ale zatím je neumí využít.
A vaše plány pro letošní sezonu?
Pořád věříme, že to bude dobré. Letos se sice nepadá, z osmnácti týmů jich šestnáct hraje play-off. Což my jsme právě šestnáctí. Ale doufám, že se dostaneme výš a naše odhodlání přeneseme na ty kluky. I když nám tedy někdy dávají chlapci zabrat, teď zrovna jsme se s Milanem bavili, že po sezoně se asi oba sejdeme u Chocholouška (směje se).
Sám ještě hokej hrajete?
Samozřejmě, chodíme hrát tady s budějovickými starými pány, pak mě oslovili z veteránského nároďáku. Svou hokejovou kariéru, která byla podle mého úspěšná, jsem už uzavřel a teď mě čeká snad ještě delší a lepší kariéra na lavičce.
Jaký máte trenérský sen?
Vždycky musím mít nějaký cíl. To jsem měl i jako hráč. Teď mám sen jako trenér. Tím je seniorské národní mužstvo. Rád bych se postupně od juniorů dostal i k trénování chlapů, a když to půjde a budu dobrý, nebál bych se nároďáku. Moc se mi nelíbí, že nás poráží třeba Francouzi a za chvíli nás porazí možná i Jamajka. Nechci, aby k tomu někdy došlo. Jsem patriot a věřím, že český hokej zase bude velice dobrý.
Takže se musíte dál vzdělávat?
Je jasné, že na extraligu a nároďák musíte mít licenci A s dvouletou praxí, s vysokou školou. Teď si u juniorů „odkroutím“ tu praxi a jsme předběžně domluvení s vedením klubu, že bych se na áčko přihlásil a zkusil si nejvyšší licenci dodělat.
Kdyby vám teď Stanislav Bednařík řekl, abyste šel trénovat Motor, co byste mu odpověděl?
No jasně, že hned jdu (směje se).
Jste pořád na trénincích nebo zápasech. Co na to říká rodina?
Je pravda, že jsem doma méně, než když jsem sám hrál. Když nejsem na zimáku, tak jezdím na akademii do Hořovic. Ale moje manželka mi řekla, že jsem lepší trenér než hráč. Ona je taková moje věštkyně, vždycky co řekla, tak to platilo. Předpověděla dva tituly na Spartě a my to fakt vyhráli. I já si myslím, že budu lepší trenér, než jsem byl hráč. Asi to v sobě fakt mám, že mám výborný přístup k dětem, což mi říkají i lidé okolo hokeje.
