Svým léty vycvičeným hokejovým instinktem stačil hlavu před letícím pukem na poslední chvíli alespoň částečně uhnout. Přesto ho puk zasáhl tak, že mu zlomil čelist.
Na několik týdnů z toho byla zdrátovaná kost a zpočátku jen kašovitá strava.
Ani toto nepříjemné zranění, které Martina Filipa postihlo v průběhu podzimu, ho nezviklalo a nepřivedlo k vážným úvahám o konci hokejové kariéry. A to přesto, že tahle událost neodpovídá tomu, co už dlouhá léta na dotazy o možném odchodu z hokeje říká: „Dokud zdraví slouží, chci hrát.“
Čelist se rychle zahojila a v prosinci, v měsíci, k jehož konci před dvěma dny oslavil 46. narozeniny, ve vrchlabském týmu už zase válel. V sezoně, která je ve vrcholovém hokeji jeho jubilejní třicátou. První odehrál jako šestnáctiletý mladík v tehdy prvoligovém Hradci, který se teprve nadechoval k tomu, aby na počátku 90. let minulého století poprvé nakoukl do extraligy.
Ta se pak sice Hradci 20 let vyhýbala, ale nyní ho už pátou sezonu nemíjí. A Filip, navzdory letícímu času, hokej válí pořád.
Ani takové zranění vás nepřimělo zvažovat, jestli máte tohle všechno zapotřebí?
Takhle o tom nepřemýšlím. Jednou člověk opravdu skončí, ale zatím to nenastalo. A tohle zranění? Bylo jedno z mála v celé kariéře, mně se opravdu zatím vyhýbala. Že přišlo právě teď, to beru tak, že to k hokeji patří.
Martin Filip
|
Dotazy na to, jak ještě dlouho budete hrát, nezačaly přibývat?
To snad ani ne. Možná jen manželka, ta se občas zeptá. (Smích.)
Jak to dopadne s odpovědí?
Ví, že mám hokej rád, takže asi tak.
Do velkého hokeje jste vstoupil před třiceti lety. Uměl jste si tehdy představit, že ho budete na takové úrovni hrát ještě v šestačtyřiceti?
Nad tím jsem tenkrát takhle nepřemýšlel. Chtěl jsem hrát, dařilo se, zranění se vyhýbala. Vždyť já měl jen někdy kolem osmnácti, dvaceti let poškozený meniskus a jednou jsem při dojíždění puku po podražení spadl z metru ramenem do mantinelu. Jinak nic vážného. A to, že hraju ještě teď, možná souvisí i s nějakým trendem. Když jsem začínal, tak třicátníky už odepisovali, dneska je to jiný, nás starších hraje poměrně dost.
Když jste začínal v seniorském hokeji, dostal jste se do prvního týmu Hradce. Co se vám z toho vybaví?
Bylo mi šestnáct, sedmnáct a dostali jsme první šanci. Byli jsme tehdy dobrá generace, pamatuji, že třeba v mladším dorostu jsme patřili k nejlepším v republice. Pár se nás dostalo do prvního týmu.
Záhy přišla sametová revoluce a po ní se Hradec poprvé v historii probojoval do extraligy. Máte na to příjemné vzpomínky?
Určitě ano, zvlášť cesta z Třince, kde jsme v baráži postup vybojovali, byla nezapomenutelná. Mně se velké týmové úspěchy vcelku vyhýbaly, takže třeba postupy patří k těm, které mi v paměti utkvěly. Pro mě to ale byla trochu zvláštní sezona, protože jsem ji začal v Kometě Brno a až v jejím průběhu jsem se vrátil.
Celou jste v hradeckém týmu neodehrál ani tu následující, kdy Hradec působil v extralize.
V jejím průběhu jsem byl vyměněn do Pardubic. Tehdy to byl snad první trejd v českém hokeji. Do Pardubic jsem šel já s obráncem Měsíčkem, do Hradce byli posláni obránce Pavlas a útočník Weber.
Pro vás tím začalo období, v němž jste vystřídal několik extraligových klubů. Kde to pro vás bylo nejlepší?
Já se dozadu moc nedívám, žiju dopředu. Všude to ale bylo fajn, všude jsem byl spokojený. Beru to i tak, že já, kluk z malého města, toho prošel hodně a zahrál si pěkný hokej. A kdybych opravdu musel vybrat nejlepší štaci, tak asi Karlovy Vary. Tam to v klubu žilo, hrálo se sice ještě ve staré plechovce, byla z toho cítit energie, což sedí i současnému názvu klubu. (Smích.)
V roce 2003 jste českou nejvyšší soutěž opustil a pak jste několik sezon působil ve Francii, což tehdy byla pro hokejistu dost exotika. Proč jste se tak rozhodl?
Z některých věcí už jsem byl v Česku otrávený. A nešel jsem hned do Francie, nejdřív to byl rok v Anglii. Tam to hokejová exotika, na rozdíl od Francie, opravdu byla. Já jsem tam ale šel s tím, že se chci vedle hokeje věnovat angličtině, a to se splnilo.
A ta Francie?
To byl oproti Anglii znatelný krok výš. Francie tehdy v hokeji začínala jít nahoru. Bylo to znát, i když řešila řadu problémů, které ji v tom brzdily.
Které třeba?
Nevýhoda v tom, že je to velká země, kde ne všude se hokej hrál. Dlouhé cestování a z toho vycházející malý počet zápasů. Začali si uvědomovat, že bez nich svět nedoženou, že jim ty zápasy stále budou chybět. A pak byl také problém v tom, že i když šly do hokeje finance, chyběla jim mládež. Ve většině klubů totiž hokej řešili jako volnočasovou aktivitu a klukům pak ty hodiny na ledě chyběly. Bylo jen několik výjimek, jako třeba Grenoble, kde kluci mohli růst pravidelným tréninkem.
DOMA V HRADCI. V místním klubu Martin Filip (uprostřed) hokejově vyrostl a zahájil svoji dlouhou kariéru, naposledy jeho dres oblékl před devíti lety.
Co dalo čtyřleté působení ve Francii vám osobně?
Byl jsem tam strašně spokojený, pokropilo mě to živou hokejovou vodou. A také to bylo příjemné, protože o hokej tam byl velký zájem. V oblasti, kde jsem hrál, mohlo žít tak dvanáct, patnáct tisíc lidí, ale když byl zápas, bylo jich šest tisíc na stadionu. A lidi nás znali. Jednou jsem si byl zalyžovat. Protože jsme to měli od klubu zakázané, tak jsem se zabalil, aby mě nikdo nepoznal. A vlekař nahoře se mě stejně ptal, jestli budu hrát i další sezonu.
Těch už máte nyní třicet, jste téměř nejstarší z hráčů všech celostátních hokejových soutěží. Jaký je váš recept na hokejovou dlouhověkost?
Jako centr to mám možná jednodušší, navíc můj hokej není založený na rychlosti a tvrdosti. Já jsem rychlost nikdy neměl, tvrdou střelu také ne, takže mi zbývaly jen hlava a oči. Rychlost a tvrdost s věkem ubývají, kdežto mé přednosti se neztrácejí, nestárnou.
Co trénink? Bolí s přibývajícím věkem o hodně víc?
Celý život nejsem tréninkový typ. Běhat neumím, k tomu mě vyhecuje jen fotbal. Pro mě je letní příprava jen o tom, přežít ji a pak rychle na led. I když vím, že bez toho to nejde. Mám to ale tak, že já nejsem moc vidět na tréninku, ale spíš v zápase, kdežto řada hráčů to má obráceně. Na tréninku řádí, a v zápasech o nich nevíte. Nezabýval jsem se nikdy ani moc velkou přípravou na zápas. Pamatuji si, jak mě jednou Miloš Říha starší v den zápasu po obědě pucoval, ať už se připravuji. Moje odpověď byla, že se hraje až od šesti.
Trenéři to tedy s vámi neměli lehké?
Těžké snad ne, i když já jsem, jak se říká, huba nevymáchaná, takže to někdy zajiskřilo. Nejen k nim, ale i k mužstvu. To už je ale pryč, hraju hokej od šesti let, už se mi moc hádat nechce.
Jste o měsíc a půl starší než Jágr, začínal jste v době, kdy se tahle slavná zlatá generace rozjížděla. Jak jste si ji užil?
Krásná léta, potkávali jsme se už od žáků. Když třeba měl přijet Liberec, tak se všichni zajímali, jestli bude hrát Petr Nedvěd. A v Kladně to bylo stejné s Jágrem.
Potkal jste se s ním vůbec někdy v jednom týmu?
To ne, hrál jsem jen proti němu. Ale jinak mi hrál křídlo snad každý. (Smích.) Prošel jsem spoustu klubů, pamatuju vedle sebe Petra Klímu, Jirku Šejbu, Láďu Lubinu, hrál tam Jura Jurík, který teď nově trénuje naše soupeře ze Dvora Králové.
Zažil jste toho hodně, je něco, co vám v kariéře chybí?
Neřekl bych, jen reprezentace mě minula. V mé generaci byla strašná kvalita, vedle všech Jágrů, Reichlů, Holíků a dalších tady bylo na začátku ještě Slovensko. Do toho moje výšková podprůměrnost a když se to sečetlo, tak to byly limity, se kterými nešlo hnout. Párkrát jsem se našel v širším výběru, ale to bylo všechno.
Ještě před dvěma lety jste si zahrál - ve 44 letech - první ligu za Litoměřice. Troufl byste si na ni i nyní?
Možná ano. Tehdy přišly Litoměřice, že by potřebovaly o Vánocích na Štěpána pomoct, tak jsem jel. Docela to šlo.
Loni jste byl nejproduktivnějším hráčem nejen Vrchlabí, ale celé soutěže, letos jste na tom přes výpadek kvůli zranění také velmi dobře. Jak to berete?
Tohle moc nesleduju, i když to samozřejmě potěší. Já ale hraju stále stejně, na mém bodování se projeví to, jak moji spoluhráči v útoku proměňují šance. (Smích.)
Ve Vrchlabí jste s roční jihlavskou výjimkou devět let, takže tam jste asi spokojen.
Určitě. Mohu dělat jen věci, které mám rád, takhle mi to vyhovuje.
Jak to máte se smlouvou?
Bavíme se vždycky před každou sezonou, co bude dál. A po té minulé se mě už ani neptali a pak mi řekli, že už to vydali jako oficiální zprávu a řekli novinářům. (Smích.)
Může si hokejista ve vašem věku a s vašimi zkušenostmi ještě dávat nějaký hokejový cíl?
No jistě: přece vyhrát každý zápas.
